M: Hned od začátku revolučních událostí jsem váhal, zda mám odjet. Na jedné straně, nemůžeš vyzývat lidi k žádným vážnějším akcím, když se nacházíš v zahraničí. Také tam má člověk snížený rozhled a menší možnost ovlivňovat situaci. V Bělorusku zase bylo nebezpečí, že mě zatknou.Musel jsem vybírat mezi relativní svobodou, pocitem povinnosti a bezpečím. Napadlo mě, že bych mohl odjet, ale nepřišel jsem na žádný způsob, jak bych to mohl udělat bezpečně, a tak jsem toho uvažování nechal. Pak už jakékoli myšlenky na odjezd šly stranou. Hodně mě ovlivnil skutek Marii Kolesnikovové, která upřednostnila vězení před emigrací.

• Před zatčením jsi hodnotil šanci protestů na úspěch dost optimisticky. Změnil jsi teď svůj názor?

M: Zkorigoval jsem ho. Ale optimismus nikam nezmizel. V srpnu všichni čekali vítězství. Ale dnes chápu, že kdybychom bývali zvítězili už tehdy, nebyly by žádné velké nadace solidární pomoci, ani sebeorganizace vnitrobloků, ani pouliční kreativita. Během těchto měsíců značně vyrostlo politické vědomí lidí, proto si myslím, že všechno jde tak, jak má, a že vítězství protestujících je věcí představitelného budoucna.

• Nejsi ve spárech běloruského státního stroje na represe poprvé: odseděl sis pět let. Jaký je rozdíl mezi tvou tehdejší zkušenosti a tou dnešní?

M: První a základní rozdíl pro mě osobně je ten, že teď mě tvrdě presují hned od začátku, nikoli postupně, jak to bylo minule. Také teď sedím s lidmi, kteří si trest už jednou odpykávali, jsem na tak zvaném zpřísněném režimu, a v tom je také určitý rozdíl.

• Někteří vězňové vyprávějí o jakési přímo zázračné podpoře ze strany bachařů. Máš s tím nějakou zkušenost? Jak se vůči tobě chovají zaměstnanci vězeňského systému?

M: Ano, zažil jsem tu podporu nejednou, ale teď o tom nemůžu mluvit, abych nikoho neprozrazoval.

• Nedávno osvobozený politický vězeň Michail Žemčužnyj vyprávěl, že ve vězeních v srpnu byly dokonce takové mikroprotesty, že všichni sledovali vývoj událostí. Jaký mají podle tebe běžní vězňové názor na to, co se děje?

M: Za celou dobu jsem nepotkal jediného vězně, který by byl na straně Lukašenkova režimu. Víceméně všichni podporují protesty a nenávidí státní moc kvůli těm nespravedlivostem, které páchá.

• Byl jsi hodně zmlácen a mučen. Proč to dělali, čeho tím chtěli dosáhnout? Jak ses rozhodl, že pustíš informaci o mučení ven?

M: Měli k tomu několik důvodů, a především to byla osobní nenávist kvůli mým výsměšným jízlivým publikacím o Oddílu pro boj s organizovaným zločinem (GUBOPiK). Druhý důvod byl asi ten, že mě dlouho nemohli najít. Jeden z gestapáků na mě během mučení řval: „Už jsem nemohl slyšet tvoje jméno na každé poradě!“ Můj příklad byl důkazem toho, že nejsou tak všemocní, jak se snaží vypadat, a to mi nemohli odpustit.

Mluvit o mučení jsem se nejdřív trochu bál, hrozili mi dalším mučením v případě, že se ta informace dostane ven. V té situaci jsem se srovnával s figuranty kauzy Síť v Rusku a pochopil jsem, že oni promluvili o mučení za ještě těžší situace, proto jsem to já musel udělat také.

• Víš o akcích solidarity s tebou a dalšími anarchisty? Co v této souvislosti prožíváš? Během tvého minulého věznění solidarita přicházela hlavně od tvých spolubojovníků…

M: Ano, vím o nich. Velice mě to zahřívá a gestapáky odrazuje od dalšího mučení.

• Solidarita hodně pomáhá vězňům udržovat bojovného ducha. Mohl bys uvést nějaké příklady takové podpory, které se dostalo ve vězení tobě?

M: Cítím tu podporu pokaždé, když se dozvím o akcích solidarity. To mi pomáhá pochopit, že pobyt ve vězení je také součástí evolučního procesu a že i ten, kdo je zavřený, má svůj podíl na změně. Právě proto se fízlové snaží člověka maximálně izolovat (zadržují dopisy, noviny, brání v kontaktech s právníkem).

• Někteří vězni mají status vězňů svědomí, jiní nikoli. V jednom seznamu máme přes 260 politických vězňů, v seznamu běloruského Anarchistického černého kříže je jich přes 410. To znamená, že část politických vězňů nemá tu podporu, jako ostatní. Potkal jsi ve vězení někoho z nich?

M: Nepotkal, ale ti, koho jsem potkal, mají dobrou a pozitivní náladu bez ohledu na to, jestli jsou v seznamech vězňů svědomí podle organizace Vesna 96 nebo nejsou.

• Jaké jsou momentálně podmínky, ve kterých se nacházíš?

M: Jsem na cele, má 15 míst a všechna jsou obsazená. Prostě normální vězení. 🙂

• Co ti pomáhá udržovat dobrou náladu ve vězení? Poděl se o pár tipů…

M: Důležité je nekouřit, nepít magorák, sportovat a vyhýbat se hádkám. Není třeba všem a pokaždé dokazovat, že máte pravdu. Nezapomínat, co všechno vám může uškodit.

• Co myslíš, obnoví se protesty na jaře?

M: To bych si moc přál.

• Jak ti můžeme pomoct?

M: Podle svých možností se účastnit osvobozeneckého hnutí, aby změny nastaly co nejdřív. To bude nejlepší pomoc.

• Co bys chtěl říct a popřát svým spolubojovníkům?

M: Pracujte na sobě, zpevňujte svého ducha a fyzickou formu. Buďte vždy připraveni na zkoušky a važte si běžných lidských vztahů a kontaktů. Ve vězení vám budou moc scházet.

• Zdroj ZDE

Jak lze podpořit Mikolu:

Napsat mu na adresu:  СИЗО-1, г. Минск, ул. Володарского 2, 220 030, Дедок Николай Александрович.

Šířit dál informaci o něm.

Koupit si jeho knihu. (V originálu přes telegram: @farbybot, v češtině přes nakladatelství Anarchistické federace.)

Podpořit ho přes Patreon: patreon.com/radixbel

Poslat pro něj peníze přes Anarchist Black Cross – Belarus (s poznámkou Дедок):

Paypal: https://www.paypal.me/abcbelarus или belarus_abc@riseup.net

Bitcoin: 1CcxWEswKjXZgXQCds5KcHfemzrAASVbuv

Poslat peníze z karty: https://www.buymeacoffee.com/abcbelarus

Peníze budou použité na hrazení balíčků, léků aj.

• Přeložil Max Ščur
• Převzato z https://blisty.cz/art/103086-belorusko-i-ten-kdo-je-zavreny-ma-svuj-podil-na-zmene.html