Ilja Šakurskij, antifašistický politický vězeň v Rusku, na vás v tomto rozhovoru apeluje, abyste napsali jemu a také ostatním uvězněným v nechvalně známé kauze „Síť“. Na konci si přečtěte poznámku o tom, kam posílat zprávy.

V úterý 19. ledna, je výročí atentátu na antifašisty Anastasii Baburovou a Stanislava Markelova, kteří byli zastřeleni za denního světla v centru Moskvy v roce 2009. Lidé se shromáždí – v Moskvě, aby položili květiny na místo, kde byli zabiti, jinde uctění proběhne online – a tento článek zveřejňujeme na několika webových stránkách současně, abychom vyjádřili solidaritu.

Případ „Síť“ začal v Penze a Petrohradu v říjnu 2017, kdy Federální bezpečnostní služba (FSB) začala zadržovat mladé anarchisty a antifašisty, kteří se údajně účastnili teroristické skupiny. Bezpečnostní služby tvrdily, že obvinění připravovali teroristické činy zaměřené na prezidentské volby a fotbalové mistrovství světa v roce 2018 [které se uskutečnilo v Rusku].

Brzy vyšlo najevo, že tato „síťová“ organizace byla vysněná FSB a doznání byla získaná od údajných účastníků pomocí mučení. Podrobnosti o použitých metodách, včetně obušků a zraňování elektrickým proudem, byly zveřejněny před souzením obžalovaných.

Obvinění byli nicméně shledáni vinnými a odsouzeni – v lednu 2019 v Petrohradě, Igor Šiškin na tři a půl roku vězení; v únoru 2020 sedm obžalovaných v Penze, včetně Ilji Šakurského, na šest až osmnáct let; a v červnu 2020 v Petrohradě Viktor Filinkov na sedm let a Yulii Boyarshinov na pět a půl roku. V říjnu 2020 bylo vyslechnuto a zamítnuto odvolání obžalovaných z Penzy. Probíhá odvolání Viktora Filinkova.

Všech deset obžalovaných je zahrnuto do seznamu 61 politických vězňů, který sestavil Memorial, největší ruská skupina na ochranu lidských práv.

Cítíš podporu z venčí vězeňského systému a jak důležitá je? Mohl by jsi něco stručně říct našim čtenářům a lidem, kteří tě podporují?

Je příjemné si uvědomit každé ráno, když volají mé příjmení a předávají dopisy, které jsem dostal, že si mě lidé pamatují a nadále mě podporují. V těchto okamžicích je šedá monotónnost uvěznění rozdělena do různých barev. Nezáleží na tom, zda dopis obsahuje několik řádků, nebo pokračuje jako celá esej. Právě získávání nových zpráv mi dává sílu a štěstí. Když vidím fotografie z akcí solidarity po celém světě; když jsem četl rozhovory se známými lidmi, kteří hovoří o absurditě trestního řízení proti nám; když slyším bubny a hlasy přátel [během demonstrací] na druhé straně [vězeňské] zdi; když si vzpomenu na koncert, na kterém celý sál zpíval „It Will All Pass“, „Vse proidet“, nebo na rap-battle, kde byly čteny verše na podporu našeho případu, nebo pouličního umělce, který používal graffiti k zviditelnění represí v Rusku – mám pocit, že to nebylo všechno nadarmo.

Pokud to znamená, že lidé začínají věnovat pozornost věcem, které byly dříve mimo jejich dosah nebo nejasné, nebo na které nemuseli myslet – pak by se z toho mohl stát způsob, jakým každý může přispět k boji proti absurditě, násilí a nespravedlnosti. Plamen tu a tam utichne, ale solidarita je proud jisker, který jim brání v tom, aby oheň uhasili, který nám brání ztrácet srdce – nebo, řečeno jinak, nám brání v tom, abychom sklonili hlavy a podrobili se zlu.

Pokud někoho z vás najednou napadne napsat politickému vězni, neopouštějte tuto myšlenku. Neskrývejte to ve svém seznamu úkolů mezi svými dalšími starostmi. Udělejte to, právě v tu chvíli. Pište o svých snech, o tom, co máte rádi, sdílejte vzpomínky, které vás rozesmějí, nebo své dojmy z přečtené knihy. Ujišťuji vás, že váš dopis je důležitější, než se vám může zdát. Může zachránit politického vězně před hroznou monotónností dne za mřížemi a zdmi. A to je opravdu velmi důležité.

Jsem velmi vděčný každému člověku, který podporuje politické vězně, bojuje za jejich propuštění a za spravedlnost, který předává jiskry, zapalující oheň a bránící zlu v tom, aby pohltilo naše životy.

Jak jsi reagoval, když si u soudu prvního stupně vyslechl rozsudek s dlouhými a přísnými tresty? Co ti pomohlo nevzdávat se, nenechat se přemoci depresí a vydržet?

Když jsem slyšel číst rozsudek, vzal jsem to jako konečné potvrzení, že to není nic jiného než trest za vzpurnost. Je těžké uvěřit tomu, co se stalo, a teď se tím snažím nezabývat. Takové myšlenky vás mohou kousat v mysli.

Žijeme ve světě, kde může být život kohokoli z nás zničen, z rozmaru těch, kteří mají v rukou moc. Ze všeho nejděsivější je, že si lidé na to zvykají – na všechno, co se nyní děje: bití demonstrantů a mladých politiků; trestní případy podle zákonů o terorismu vedených proti nezletilým dětem; obtěžování nežádoucích osob, absurdní rozsudky a ještě mnohem více. Vše co je nespravedlivé, kruté a brutální, by se mohlo stát normou, pokud to společnost přijme jako novou realitu. Obávám se především toho. Opravdu by to byla totalita s tichým souhlasem většiny. A pak už může být příliš pozdě na to, abychom začali říkat, že to není to, co jsme chtěli.

Upřímně přiznávám, že držet se a nedostávat depresi je těžší. Zejména v kontextu toho, co se v zemi děje. Ale já jsem stále naživu, mám rodinu a přátele, kteří na mě čekají mimo tyto zdi, věří ve mě a upřímně mě milují – a tak se musím držet. Nesmím se vzdát kvůli lidem, kteří jsou mi drazí, kvůli mně, kvůli hvězdám na obloze a čerstvému ​​vzduchu, kvůli svobodě a lásce.

S úsměvem mi lámali křídla

Můj křik byl někdy jako kvílení.

A byl jsem otupělý od bolesti a bezmocnosti,

A jen šeptat: díky tomu, že jsi naživu!

(Vladimir Vysotsky)

Prakticky jste všichni dostali přesně ty tresty, které obžaloba požadovala – zjevně z velké části proto, že jste odmítli přiznat vinu a veřejně jste mučení odsoudili. Lituješ teď, když to vydíš s odstupem času?

Litovat toho, jakým směrem jsme se vydali, by učinilo bezcenným vše, co jsme prožili a prožíváme nyní. Nejhorší pro mě bylo, když jsem se vzdal slabosti a strachu a zradil jsem se tím. Cítil jsem, že jsem právě přestal být člověkem; nenávist k sobě zastínila všechny mé myšlenky. Ale dnes, i když jsem ve vězení, vlastně za čtyřmi zdmi, i nyní zůstávám osobou, kterou ve skutečnosti jsem. Kdybych přistupoval k soudu jinak, můj život by byl pouhou existencí. Proč mluvit o svobodě, rovnosti a bratrství a pak to všechno zradit? Co by tato slova znamenala pro lidi, kdyby se jim každý z nás mohl otočit zády, pokud to kati vyžadují?

Čím více lidi zradí sebe i ostatní, tím dříve se všichni staneme otroky zbavenými svobodné vůle, jejichž životy jsou pouhou existencí.

Možná jsem vinen za ticho,

Vinen za zbytečná slova.

Ve chvílích strachu a zoufalství

Moje vina může být skrytá.

Neustále očekávám výčitky

Dokonce i od těch, kteří jsou lhostejní.

Stejně jako všichni nejsem bez chyb,

Jsem ale omezen svým svědomím.

To na mě občas volá

Abych nezavřel oči před zlem

A stál při těch, kteří trpí.

Jinak nás břemeno viny zadusí.

Pokud bys mohl posunout čas zpět a vrátil se do bodu před zatčením, změnil bys něco zásadního ve svém životě?

Už se dívám na svou minulost z jiného, ​​pravděpodobně dospělejšího a vědomějšího pohledu. Samozřejmě existují věci z minulosti, které bych chtěl změnit. Například bych si více vážil lidí kolem mě, nedělal chyby nebo neudělal špatné obraty, byl méně zatrpklý, méně naivní – a ještě mnohem víc, možná nějaké ty úplně osobní věci. Beru však svůj úděl takový, jaký je – i když samozřejmě toho existuje mnoho, čeho bych mohl litovat, jako je tomu u mnoha lidí. Moje chování, mé chyby, jednání, názory a cíle mě udělaly tím, čím jsem teď. To je to, co dělá naše životy zajímavými, plnými štěstí a bolesti, světla a tmy. O to častěji si nyní uvědomuji, že jsem se vydal po cestě vedoucí nezbytným směrem. Když vidím ty, kteří mě nenávidí – nacisty, propagandisty, čekisty [tj. ty v ruských bezpečnostních službách], zločince – a ty, kteří mě podporují – obránci Shiyes, hudebníci, umělci, političtí vězni, učitelé, lidé z mého města, soudruzi po celém světě, rodina a blízcí – chápu, že sem na správné straně, na světlé straně. A toto porozumění v mnoha ohledech ospravedlňuje cestu, kterou jsem se vydal, která je krátká, ale ze které jsem vyvodil konečné závěry a myšlenky.

Co říct o životě? Že se to ukázalo být dlouhé.

Pouze se zármutkem cítím solidaritu.

Ale zatímco moje ústa ještě nejsou plná hlíny,

Bude to znít jen s vděčností

(Iosif Brodsky)

Na závěr bych tě požádal o formulování fráze nebo sloganu, který ti v současné situaci pomůže překonat všechny potíže a věřit, že spravedlnosti bude brzy dosaženo.

Když napíšu, že zvítězí dobro, nemám na mysli celosvětový mír, jakkoli bych si to přál. Jde o to, že dobro převládá každý den díky upřímným a dobrým lidem. Dobro převládá, když lékaři zachraňují lidské životy, když si lidé adoptují dítě z dětského domova, když taxikář zachrání demonstranta před sadisty s obušky, když ekologičtí aktivisté hájí lesy před ničením, když jsou před soudem propuštěni političtí vězni, když někdo chrání vězně před mučením, když se na nás solidarita i láska usmějí a přimějí nás věřit, že nejsme sami, že jsme spolu a že zvítězíme. Dobro zvítězí!

■ Poznámka: Zašlete prosím zprávy Iljovi Shakurskému a dalším ruským vězňům v angličtině na e-mail peoplenature [@] yahoo [tečka] com. Budou přeloženy a předány. Naši přátelé v Rusku říkají, že nemá smysl posílat dopisy psané v angličtině (nebo v jiných jazycích kromě ruštiny) vězňům v Rusku, protože je nedostanou.

■ Zde je uveden seznam obžalovaných z případu „Síť“ v angličtině a zde v češtině.

• Zpracováno podle “Now and then the flame dies down, but solidarity is a stream of sparks” – An interview with Ilya Shakursky, imprisoned in the infamous “Network” case
  https://enoughisenough14.org/2021/01/18/now-and-then-the-flame-dies-down-but-solidarity-is-a-stream-of-sparks-an-interview-with-ilya-shakursky-imprisoned-in-the-infamous-network-case/