K 84. výročí smrti Buenaventury Durrutiho jsme se vrátili k trajektorii anarchistů, kteří se v 70. a 80. letech věnovali bankovním loupežím za účelem financování hnutí.
- Autor: Héctor González
Nebylo jich mnoho, ale bylo je cítit. Během přechodu se několik skupin militantů uchýlilo k vyvlastnění (útokům) za účelem financování dělnických organizací a bojů. Mezi nimi hráli významnější roli také anarchisté. A je to tak, že tento typ akcí byl součástí nelegální tradice, která se v tomto období prohlašovala za pokračování vlny skupin jako Los Solidarios a militantů jako García Oliver nebo Ascaso, Escartín a Durruti.
Společensko-politická situace to vyžadovala a téměř ospravedlňovala: Francovo smrtí se otevřelo nejisté období, které by vedlo k demokracii, muselo tak učinit roztržkou a mohlo dojít k revoluci. Stávky, některé z nich divoké, se táhly po celé zemi. Anarchismus, který se znovu objevil v továrnách a čtvrtích jako Ave Fênix, potřeboval finanční prostředky k oživení stávek, na propagandu a financování různých iniciativ.
Zatímco většina se starala o strukturování svých organizací tak, aby jim poskytovaly pravidelné a legální příjmy, malá část upřela zrak na banky. Pokud byly k dispozici zbraně a auta šlo to s jistou lehkostí, protože bezpečnostních opatření poboček bank bylo málo, což bylo v jasném rozporu s množstvím peněz, které držely. Ekonomické potřeby boje za emancipaci byly vysoké. Banky také představovaly největší perverzi kapitalistického systému – lichvu. Takže vyvlastnění, opakující se akt v libertinském světě (a nejen v něm), byl aktem spravedlnosti, který poskytl zdroje dělnické třídě a revoluci.
Od začátku 70. let byly vytvářeny různé akční skupiny (v proměnlivém počtu, ale nikdy ne více než několik desítek), které s malými podpůrnými sítěmi prováděly stovky vyvlastnění po celé zemi, zejména v období 1977–1979. Kromě expropriací však existovala i další škála akcí, které též kultivovaly tyto skupiny (více zaměřené na přímou konfrontaci se zaměstnavatelem): tlak na podnikatele, sabotáž, demonstrace v pracovních konfliktech, malé útoky na majetek a v případě Baskicka (kde společensko-politická situace vedla snadněji k násilí) i proti lidem.
A Federação Ibérica de Grupos Anarquistas (FIGA)
Iberská federace anarchistických skupin
Tváří v tvář FAI obklopené mystikou, se v Madridu objevila nová formace, která předpokládala výjimku z normy neformálnosti. Tendence FIGA, velmi ovlivněná osobnostmi jako byli Alejandro Mata a Agustín Valiente se promítla do linie, které souvisí s vlnami anarchismu první třetiny 20. století.
Mata a Valiente byli hlavními představiteli prototypu muže akce během přechodu, vzhledem k proslulosti, kterou získala jak jejich jména, tak jejich činy. Proběhlo několik desítek útoků (policie je obvinila z 21), ve kterých získali velkou kořist (více než 52 milionů peset) věnovanou výhradně na udržení stávek a odborů. Existovali ale i určité nároky na financování CNT a jejich novin. Oba ozbrojenci měli navíc význam v několika stávkách a organizovali odbory i dělníky v různých částech země.
Pokles byl velkolepý, stejně jako jejich činy. Dne 18. června 1979, po dvou expropriacích s odhalenou tváří, byli Mata a Valiente obklíčeni v jejich domě. Vedlo to k přestřelce, při níž byli dva policisté zraněni a Valiente přišel o život. Mata byl zatčen a poslán do vězení. Dva roky po svém propuštění, v roce 1985, se spustila nová kampanň útoků a jiných činů. Do vězení se vrátí na jaře 1989 a díky zprostředkování CGT definitivně získal svou svobodu prostřednictvím udělení milosti.
Další akční skupiny zasáhly přímo do pracovních konfliktů a snažily se vystrašit zaměstnavatele. Tak tomu bylo hlavně v baskicku, kde se antikapitalistické hnutí kromě provádění desítek akcí k udržení ohnisek dělnické autonomie pokusilo v roce 1980 zavraždit ředitele michelínské továrny ve Vitorii. Skupiny, jako ta Manuela Martíneze se věnovaly loupežím na podporu obyčejných vězňů. Martínez, který byl uvězněn už jako teenager, byl součástí koordinace vězňů v boji za přechod. Po svém propuštění se zúčastnil několika útoků ve Španělsku a Portugalsku, aby „ekonomicky podpořil společníky, kteří zůstali uvnitř“. O jeho životě vypráví kniha Eduarda Romera „Autobiografie Manuela Martíneze.
Stejně jako jejich předchůdci, ani tito vyvlastňovatelé neměli v CNT velmi dobrou pověst. Většina aktivistů CNT nesouhlasila s jejich jednáním. Vzdálený a někdy dokonce až agresivní přístup CNT k tomuto typu akce vedl k obviňování a odsuzování organizací jako FIGA, zatímco CNT stále vyzdvihovala postavy jako Durruti.
V osmdesáých letech získali akční skupiny a vyvlastňovatelé v rámci CGT útočiště, které jim umožnilo bránit se zvýšené represi. V tomto desetiletí podobné skupiny začaly postupně upadat, i když jejich ozvěny byly pociťovány až do 90. let. Zvýšení bezpečnosti v bankách, navýšení policejních prostředků a definitivní zmizení revolučních perspektiv. To vše omezilo akční kapacitu skupin.
