| English | Français | Čeština | Español | Deutsch | PDF |
Zdá se, jako by to bylo včera, kdy jsme se konečně zbavili „pandemické krize Covid-19“ (i když někteří tvrdí, že se jí nezbavíme nikdy), a už je tu „krize“ nová. Podle dominantního buržoazního narativu je válka na Ukrajině novým důvodem, aby proletariát odložil uspokojování svých potřeb na neurčito. Místo toho bychom se měli spojit se silami „naší“ buržoazie v jednotné frontě a obětovat se pro „vyšší dobro“, kterým je buď „obrana územní celistvosti Ukrajiny“, nebo její „denacifikace“ – podle toho, kde žijeme.
Nutí nás, abychom se stali potravou pro děla v zájmu „obrany národa“, což znamená trpět a umírat za zájmy toho či onoho buržoazního tábora – jak se to nyní děje „ruským“ a „ukrajinským“ proletářům. Nebo nás nutí přinášet oběti na „domácí frontě“ – smířit se s růstem cen základních komodit umožňujících naše každodenní přežití, jako jsou potraviny, bydlení, zdravotní péče, energie, doprava atd, smířit se se zvýšenou represí a dohledem, smířit se s militarizací práce a brutálním zvýšením míry našeho vykořisťování.
Válka je samozřejmě nedílnou součástí samotné logiky fungování kapitalismu. Je výrazem potřeby soupeřících frakcí kapitálu vzájemně si dobývat trhy, aby tak mohly realizovat svůj zisk. V tomto smyslu jsou kapitalistická válka a kapitalistický mír jen dvě tváře téže mince a jakákoli válka je jen pokračováním tohoto soupeření vojenskými prostředky.
Válka na Ukrajině v roce 2022 (která je spíše novou, otevřenou fází války, jež začala v roce 2014) není výjimkou. V posledních několika desetiletích nás kapitalisté zatáhli do dalších neuvěřitelně krvavých válek, z nichž některé stále zuří – v Somálsku, v bývalé Jugoslávii, v Afghánistánu, v Iráku, v oblasti afrických Velkých jezer, na Kavkaze, v Sýrii, v Jemenu… nebo v poslední době v Etiopii. Všechny tyto konflikty se zrodily ze soupeření mezi místními buržoazními frakcemi, ale zároveň představovaly války o území mezi „velmocemi v zastoupení“ a ve všech (jako vždy) to byli proletáři, kteří byli povražděni.
Přestože tyto války byly stejně brutální jako válka, která v současnosti zuří na Ukrajině, neumožňovaly buržoazii mobilizovat proletariát na podporu kapitalistických zájmů na tak globální úrovni jako dnes. Především z toho důvodu, že tentokrát je zformování kapitalistických superbloků schopných globální konfrontace mnohem blíže a střet jejich protichůdných frakčních zájmů je mnohem zřejmější a přímější. Proto je pro buržoazní ideology na obou stranách snadné předstírat, že jde o „svatou válku“ „dobra proti zlu“. Zase jednou nás ve jménu míru ženou na pole smrti, tentokrát do války, která může ukončit veškerý život na této planetě.
Tváří v tvář realitě mobilizace, militarizace našich životů, nacionalistické propagandy a strašlivého krveprolití proletářů byl komunistický postoj vždy revolučně-defétistickým odmítnutím obou táborů buržoazního konfliktu ve prospěch „třetího tábora“, tábora globální komunistické revoluce! Tomu se věnoval i náš leták: Proletáři v Rusku a na Ukrajině! Na výrobní a válečné frontě… Soudruzi! A také druhý příspěvek (oba texty naleznete v příloze): Manifest internacionalistů proti kapitalistické válce a míru na Ukrajině.
Podobně jako v případě „covidové krize“ jakožto komunisté odmítáme, všechny buržoazní falzifikace skutečnosti, protože ty slouží stejnému účelu – udržet naši třídu v područí zájmů vládnoucí třídy a zabránit jí v uskutečnění jejích vlastních třídních zájmů – tj. zrušení společnosti založené na vykořisťování lidské práce. Ať už je narativ, který se nám snaží vnutit, založen na oficiální „posvátné“ vědě a medicíně (předstírající objektivitu a nestrannost) a vládních statistikách, nebo na „disidentské a zakázané“ vědě, kterou „Nový světový řád nechce, abyste viděli“ (a přesto je ho jaksi plný YouTube), naší jedinou odpovědí je znovu potvrdit postoj militantní proletářské subjektivity – tj. vždy analyzovat materiální realitu na základě kritérií toho, co prospívá nebo brání boji za naše třídní zájmy. A z této pozice a v konfrontaci se všemi výše zmíněnými falzifikacemi se ve všech těchto zmatcích snažíme vždy odhalit proletářský proud.
Stejně jako předchozí „covidová krize“ je i válka na Ukrajině označována za příčinu zdánlivé „ekonomické krize“ a za ospravedlnění nedostatku a/nebo růstu cen mnoha základních komodit. Ve skutečnosti obě tyto krize pouze demaskovaly mnohem hlubší krizi valorizace.
Na této planetě neexistuje nic takového jako nedostatek potravin nebo energie. „Nedostatek“ vytváří logika kapitálu, protože jediným důvodem, proč se v kapitalismu zboží vyrábí, je jeho prodej za účelem realizace zisku. Jeho užitná hodnota jakožto potravin, oblečení, paliva atd. má pro kapitál význam pouze jako prostředek k dosažení tohoto cíle. Je proto logické spíše nechat potraviny shnít nebo palivo spálit, než je dát těm, kteří za ně nejsou schopni zaplatit. Pšenice z Ukrajiny nebo Ruska proto nebude přepravována jinými cestami nebo nahrazena pšenicí či jiným jedlým produktem odjinud, aby nakrmila hladové proletáře v Egyptě, Libanonu nebo na Srí Lance, pokud se to nepodaří udělat se ziskem.
Na následujících řádcích se pokusíme prozkoumat proletářská hnutí, která otřásají světem navzdory Covidu-19 a s ním spojeným uzávěrám a také navzdory válce na Ukrajině, proti bídě života v kapitalistické společnosti a v opozici vůči státním mezitřídním mobilizačním snahám. Tento text nemá být ani chronologií těchto proletářských hnutí, ani vyčerpávajícím podrobným popisem každodenní bojové a organizační činnosti „na místě“. Jsou jiní militanti, kteří mají k těmto hnutím bezprostřednější vztah než my, a kteří se těchto úkolů dobře zhostili. Zaměřujeme se na hnutí, která podle nás představují vrchol současné proletářské militantnosti, přičemž zároveň zachovávají militantní kontinuitu, znovu se objevují v jiné podobě poté, co byla potlačena státem, dávají vzniknout militantním menšinám nebo energizují ty stávající a potenciálně vytvářejí prostor pro programové rozchody.
Připomeňme, že revolučnímu defétismu proletariátu na území Ruska a Ukrajiny proti kapitalistické válce (dezerce a vzpoury na obou stranách, útoky na náborová střediska, sabotáže válečného úsilí, podvracení probíhající mobilizace v Rusku atd.) se hodláme věnovat v samostatném materiálu. Musíme zde zmínit i lednové nepokoje v Kazachstánu vyvolané vysokými cenami pohonných hmot, i když o nich v následujícím textu podrobněji nehovoříme. Jednalo se o velmi silnou erupci proletářského hněvu a obsahovala některé povstalecké momenty, které vedly místní buržoazii k tomu, že požádala o posily z Ruska a dalších zemí OSKB (Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti), aby je potlačila a zabránila tak tomu, aby přerostly v plnohodnotné proletářské povstání. Na našem blogu jsme zveřejnili kolekci militantních materiálů od různých skupin, které informují právě o hnutí v Kazachstánu.
Někdy se musí všechno změnit, aby vše zůstalo při starém…
Globální vládnoucí třída jistě doufala, že se jí podaří zamaskovat nastupující strukturální krizi kapitálu tím, že ze všeobecné „zdravotní krize“ (nemoci, nezdravé potraviny, zamoření a ničení planety atd.) udělá všemi represivními, rekuperačními a ideologicko-spektakulárními prostředky pandemii Covidu-19 – která je sama o sobě produktem vykořisťovatelského vztahu společnosti ke světu přírody vyplývajícího ze stejně vykořisťovatelského kapitalistického výrobního způsobu (stejně jako všechny ostatní „přírodní katastrofy“ předtím). Stejně tak buržoazie jistě doufala, že tato krize poslouží jako poklička na vroucí kotel proletářského třídního boje, který v roce 2019 zuřil v mnoha částech světa. Strategie, která se zpočátku zdála být víceméně úspěšná, brzy se však ukázalo, že z něj místo toho udělala papiňák.
Vynucený zákaz vycházení sloužil od počátku represivním složkám státu jako záminka k obnovení nebo potvrzení a posílení jejich společenské kontroly nad proletariátem a jejich monopolu na násilí – hanebně zdůvodňovaného propagandou jako „ochrana veřejnosti“. Ta měla různé podoby – veřejné ohánění se násilím proti každému, kdo se odvážil nerespektovat zákaz vycházení (včetně např. střelby a zabití dětí podporujících pouliční demonstraci ze svého balkonu v Keni), provedení dlouho plánovaného útoku na squaty a sociální centra v Německu, Itálii, Řecku apod, vyklízení proletářských čtvrtí, aby se uvolnilo místo developerům na Filipínách, v Jihoafrické republice, na Haiti…, zdokonalování prostředků elektronického špehování (software Covid-19 Tracker, který policisté používali ke sledování protestujících v Minneapolis, aktualizace softwaru pro rozpoznávání obličejů, které mu umožňují vidět skrze masky).
Současně bylo zřejmé, že všechny tyto represe souvisejí s jakýmkoli úsilím o omezení šíření nemoci Covid-19 pouze okrajově. Pokud jde o kapitál, člověk nemá jinou hodnotu než hodnotu své pracovní síly a skutečnost, že dělníci onemocní nebezpečnou nemocí, představuje problém pouze tehdy, když může negativně ovlivnit produkci zboží. Proto zatímco se většina vlád národních států snažila zabránit nekontrolovanému šíření Covid-19 (někdy v protikladu ke „kontrolovanému“ šíření omezenému na „nepohodlné obyvatelstvo“ – přičemž obyvatelům favel, quilombos a domorodých rezervací v Brazílii, „palestinských území“, uprchlických táborů v Řeckua mnoha věznic po celém světě stát záměrně poskytoval nedostatečnou pomoc a/nebo distribuci hygienických prostředků sabotoval), je smrt nebo trvalé poškození zdraví proletářů přišly velmi lacino (stálo je to jen pár krokodýlích slz prolitých v buržoazních médiích). Netřeba dodávat, že i během nejpřísnějších omezení byla většina proletářů na celém světě stále nucena pracovat a dojíždět do práce bez jakýchkoli smysluplných opatření pro svou ochranu.
Čím hlouběji pronikáme do této „kovidové/postkovidové éry“ tím více je zřejmé, jak falešná je dichotomie mezi „bezpečností“ a „svobodou“, kterou nám vnucují buržoazní síly – a která ve skutečnosti není ničím jiným než tenkou zástěrkou, jenž má zakrýt to, co bylo vždy jedinou direktivou, kterou všechny buržoazní frakce v dějinách uplatňovaly vůči proletariátu: „Pracujte! Konzumujte! Poslouchejte! Obětujte se!“
Během více než dvou let probíhalo celosvětové hnutí boje naší třídy za velmi specifických okolností. Ačkoli nic z toho není v lidské prehistorii ojedinělé – pandemie, zákazy vycházení, krize, války… – to všechno už tu bylo. Revoluční vlna let 1917-1921 se odehrávala v kontextu (samozřejmě kromě „první světové války“) pandemie „španělské chřipky“. Z té doby neexistuje mnoho militantních materiálů, které by se zabývaly konkrétně otázkou samotné nemoci – jen některé útržky, jako požadavky stávkujících dělníků ve Španělsku na lepší stravu a méně práce jako opatření ke zlepšení jejich imunity, nebo zmínky o roli chřipky při zdržení odjezdu Wilhelmshavenské flotily, což přispělo k vytvoření materiálních podmínek pro vypuknutí vzpoury. Revolucionáři té doby správně brali nemoc jako součást celé bídné existence v kapitalistické společnosti, proti níž se bouřili. Je důležité zdůraznit, že je to právě totalita kapitalismu – globální třídní společnosti založené na vykořisťování lidské práce – proti čemu se komunistické hnutí staví a bojuje za její překonání, zničení a zrušení. Hrůzná realita, kterou prožíváme – nemoci, války, chudoba, násilí, odcizení, útlak, hlad, diskriminace, ekologická katastrofa atd. – je nevyhnutelným produktem fungování kapitálu. Nemůžeme však naši kritiku omezit pouze na tyto negativní projevy kapitalismu, protože to otevírá dveře reformistickému zarámování a nasměrování našeho boje do hnutí za „reformovaný kapitalismus“, „kapitalismus s lidskou tváří“, „demokratičtější kapitalismus“, „samosprávný kapitalismus“, „zelený kapitalismus“, „nerasový kapitalismus“ atd. – což jsou všechno jen sociálnědemokratické projekty, které se snaží udržet systém vykořisťování v chodu jen s jinou fasádou.
Tímto způsobem musíme přistupovat i ke specifickému projevu proletářského hnutí, které propuklo po celém světě (Francie, Itálie, Austrálie, Nizozemsko, USA, Rumunsko, Velká Británie, Izrael… abychom jmenovali jen některé) – k tomu, co buržoazní média nazývají „anti-Green Pass hnutím“ tedy „hnutím proti Covid pasům“ (nebo jeho regionálními ekvivalenty).
Nebudeme zde hrát na strunu jeho buržoazních kritiků, kteří ztotožňují celé hnutí s jeho nejreakčnějším, redukcionistickým, demokratickým nebo jednorozměrným proudem – dezorganizační tendencí prosazující individuální svobodu! Naopak, přes všechny rozpory hnutí chceme vyzdvihnout a podpořit jeho nejpokročilejší a třídně nejuvědomělejší proud jako výraz celosvětového proletářského třídního hnutí, v kontinuitě s „předkovidovou“ vlnou bojů, v kontinuitě s boji proti kapitalistické bídě v USA, Libanonu, Íránu, Kolumbii, Iráku, Haiti, Barmě, na Kubě atd. Uznáváme a prohlašujeme i za své cíle tohoto proudu – represivní složky, státní instituce, korporátní centrály, „medicínsko-průmyslový komplex“, banky atd. – jako body kapitalistické infrastruktury, které komunistické hnutí vždy historicky napadalo! Podporujeme také jeho metody patřící i do našeho třídního arzenálu – stávky, blokády tepen kapitálu (v Terstu…), vyvlastňování zboží, jakožto metody naší bojující třídy proti logice kapitalistické akumulace hodnoty!
„Covid pas“ (nebo některé jeho alternativy mimo EU) – který se stal symbolickým nepřítelem tohoto hnutí – považujeme za přírůstek do arzenálu kapitalistického státu, který slouží ke kontrole, špehování, kategorizaci, rozdělování, disciplinaci, marginalizaci proletářů a prohlubování jejich odcizení. Ve své převládající podobě, kterou je ta elektronická, přidává další sledovací funkci k přenosným špehujícím přístrojům (chytrým telefonům), které tolik lidí ochotně nosí u sebe, a které již teď neustále odesílají vaše fyzické souřadnice operátorovi, ukládají vaše hovory, zprávy a soubory na jeho servery, které lze na dálku aktualizovat tak, aby vás mohly odposlouchávat přes mikrofon, zapnout vaši kameru, nainstalovat software pro rozpoznávání obličeje, hlasu nebo otisků prstů, software „čmuchající“ identitu a provoz jdoucí z a do jiných zařízení připojených ke stejné Wi-Fi jako to vaše atd. „Covid pas“ vnímáme také jako další ideologické zdůvodnění, tentokrát „hygienické“, pro posílení „pevnosti Evropa“ (nebo USA, Velká Británie, Izrael, atd.). Další rasistický argument pro odmítnutí těch „nemytých a neočkovaných migrantů“ nebo udržení uzavřené té či oné hranice s „nepřátelským sousedem“. Je zřejmé, že proletáři žijící v těch nejdrsnějších podmínkách – migranti bez dokladů, bezdomovci a další „zločinci“ – kteří se ze strachu před brutálním zacházením, zatčením nebo deportací policejními prasaty nejspíš nenechají očkovat, budou nyní ještě více marginalizováni. V Itálii, kde byl „Green Pass“ (místní název pro Covid pas – poznámka překladatele) po několik měsíců podmínkou zaměstnání, jej buržoazie využila jako záminku k propuštění pracovníků, které už chtěla propustit, nebo k výluce výroby (například kvůli nedostatku součástek) bez vyplacení náhrad. V neposlední řadě byl „Covid pas“ experimentem s institucionalizovanou celonárodní taktikou „rozděl a panuj“ a nástrojem „cukru a biče“ jakožto odpovědi „Západu“ na „systém společenského kreditu“ v Číně.
Při vší kritice „zeleného pasu“, kterou jsme právě vyjádřili, chceme říci, že pliveme do tváře sociálnědemokratické špíně, která se snaží „Covid pas“ vykreslit jako záležitost oddělenou od ostatních buržoazních státních nástrojů kontroly nad proletariátem (fyzických, sociálních, právních, digitálních atd.) a od zbytku bídné existence v této společnosti, aby opět nasměrovala třídní hnutí do jakéhosi volání po reformě kapitalismu! Všichni ti, kteří se nás snažili přesvědčit, že bychom měli bojovat jen za návrat k předcovidové normalitě, že bychom se měli spokojit s předcovidovým „business as usual“ rámcem vykořisťovatelských vztahů, že bychom se měli zastavit u odporu proti „covidovému apartheidu“ a neměli bychom zpochybňovat separaci naší třídy na „národy“, „rasy“, „gender“, „ekonomická odvětví“ atd. Buržoazně demokratický proud (ve své „fašistické“ či „liberální“ mutaci) se snažil celou otázku „covid pasu“ a/nebo vakcínu postavit jako otázku „osobní volby“ či „osobní svobody“, a tím se spolu se státními ideology individuální odpovědnosti za zastavení nemoci snažil udržet atomizaci proletářů, uzavřít je do jejich malých osobních bublin a čelit rodícímu se procesu proletářského sdružování.
Stejně jako hnutí „žlutých vest“ bylo i toto hnutí „proti covid pasu“ plné rozporů, které bylo možné překonat pouze procesem praktického a programového (což je neoddělitelné) rozchodu s jeho omezeným monotématismem – což je proces, který prosazovaly programaticky nejpokročilejší proudy uvnitř hnutí. Vytvořily militantní vazby s hnutími proti rozšiřujícím se metodám státní kontroly, policejní brutalitě, zhoršování pracovních podmínek a propouštění zaměstnanců pod rouškou opatření proti Covidu-19, digitalizaci pracovišť a společnosti, viktimizaci migrantů bez dokladů, nevyplácení slíbených odměn zdravotním sestrám a lékařům atd.
Nedokážeme předpovědět, zda bude v příštích měsících pandemie Covidu-19 (která jako mávnutím kouzelného proutku téměř úplně zmizela den po vstupu ruské armády na Ukrajinu, snad s výjimkou Číny, kde jsou masivní omezení a represe stále velmi silné) pokračovat po celém světě, stejně jako globální státní očkovací kampaň v té či oné podobě. Čím jsme si však téměř jisti, je to, že na jedné straně bude stát nadále držet pandemickou kartu v záloze a v případě potřeby ji použije, a na druhé straně se bude nadále šířit a zrychlovat digitalizace společnosti a zavádění práce z domu. Rovněž buržoazní snaha donutit nás zaplatit „náklady pandemie“ bude posilovat po celém světě, nemluvě o astronomických nákladech války na Ukrajině a ekonomické a sociální krizi, která sice existovala už před ní, ale paralelně s ní exponenciálně roste, a za kterou bude naše třída velmi brzy (a vlastně už teď je) vyzývána, aby „zaplatila účet“. Protože válka na Ukrajině bude pokračovat, protože oba znepřátelené buržoazní tábory mobilizují skutečně stále více zdrojů (jak „děl“, tak jejich potravy) k pokračování tohoto masakru a další prvek nestability přináší oscilace cen paliv.
Nyní však přejděme k analýze různých hnutí naší třídy, která se v posledních dvou letech objevila po celém světě, a to jak ve sféře Covidu, tak pod diktátem „nového paradigmatu“ války na Ukrajině a jejích přímých důsledků…
Nebudeme platit za vaši krizi!
Rok 2019 přinesl mimořádný vzestup třídního boje po celém světě – od Santiaga po Paříž (a také Teherán, Bagdád, Bejrút a Hongkong) propukla proletářská revolta proti gangréně kapitalismu. Masové protesty, nepokoje, stávky, rabování… útoky na sídla a symboly státní moci i na její infrastrukturu… A v omezené míře a v zárodku přinesl i pokusy některých militantních menšin jít dál – formulovat a organizovat konkrétní realizaci historických úkolů proletářského povstání:
uchopení otázky vyzbrojení proletariátu,
vyzvy k revolučnímu defétismu a jeho praktickou ho organizaci,
pokusy o centralizaci publikace revoluční propagandy,
agitace v řadách armády a policie,
pokusy o propojení s revolučními militanty po celém světě.
V mnoha regionech světa, v čele s regiony „Latinské Ameriky“ a „Blízkého východu“, proletářské hnutí otřásalo buržoazním společenským řádem navzdory všem „tradičním“ pacifikačním metodám historické sociální demokracie (bez ohledu na její politickou příslušnost) – jako jsou volby, odbory, výzvy k reformám a referendům, výzvy k vlastenecké jednotě atd. Slabiny naší třídy, jako je zvnitřněné buržoazní vidění světa s jeho hranicemi a národy a politickými stranami a náboženstvími, bylo samozřejmě těžké překonat a naši nepřátelé na nich snadno stavěli a využívali je, aby hněv naší třídy opět nasměrovali do nějakého reformního projektu. Nikdy však netrvalo dlouho a rozpory vlastní kapitalistické společnosti daly vzniknout další trhlině, hlubší než byla ta předchozí.
Rok 2020 (a pandemie Covidu-19) přidal do buržoazního arzenálu nové zbraně chlácholení, kontroly a represe.
Falešná volba mezi podřízením se „hygienickým“ represivním opatřením státu a individualistickému, reformistickému a „pro-pracovnímu“ projektu „aktivistů proti lockdownu, maskám a vakcínám“ se přidala k množství již existujících falešných voleb pro pracující třídu.
Proletariát se však nedal dlouho zadržet – na mnoha místech po celém světě (z nichž jako nejkonfliktnější příklady uveďme Libanon a Kolumbii a Írán) i v této „nové době“ opět vzplály ulice.
Ve skutečnosti neměla pandemie téměř žádný dopad na protestní hnutí v Libanonu, kde nebezpečí Covid-19 zcela zastínila krize kapitálu již bublající pod povrchem – se všemi jejími bezprostředními projevy, jako je hyperinflace, nárůst nezaměstnanosti, selhání distribuce vody a elektřiny a výroby potravin, stejně jako se smrtícím výbuchem v bejrútském přístavu. Místní buržoazii nepomohlo, že nebyla schopna ani předstírat zájem o ztracené životy (ať už šlo o Covid-19, výbuch v bejrútském přístavu, hladomor nebo o policejní kulky…). Ale i když se pokouší prostřednictvím svých médií vydávat nějaké uklidňující zvuky, nikdo už ji neposlouchá. Ostatně, stejně jako v USA (kde navzdory pandemii propuklo další silné hnutí), muselo i hnutí v Libanonu vlastními silami vyřešit otázku ochrany před slzným plynem (někteří dokonce oslovili soudruhy v USA a podělili se s nimi o praktické tipy, například na webu pro sdílení kódu GitHub), před obušky a kulkami i před infekcí. Na území, kde reálně hrozí smrt hladem, se organizují komunitní kuchyně, které vaří z (darovaných, ale často i vyvlastněných) potravin a distribuují je v proletářských čtvrtích.
Rádi bychom zdůraznili význam, který má pro rozvoj třídního boje úkol osvobodit proces výroby a distribuce potravin od kapitalistické nadvlády. Význam, který stoupá s tím, čím více boj dosahuje povstalecké úrovně rozchodu s třídní společností. V „normální“ době nejsou potraviny ničím jiným než zbožím, které se vyrábí, stejně jako každé jiné zboží, pouze pro svou směnnou hodnotu, aby se realizoval zisk pro buržoazii. V době společenského převratu však, pokud potraviny zůstanou v rukou našich třídních nepřátel, získají další nepříjemnou roli – změní se ve zbraň kontrarevoluce. Mohli jsme to vidět během povstání v Iráku v roce 1991, kdy si kurdské nacionalistické síly monopolizovaly potraviny a následně využily řízeného hladomoru k potlačení povstání – výměnou přídělů potravin za zbraně, za udání soudruhů, za rozpuštění autonomních proletářských struktur nebo jejich začlenění do státu.
Podobné pokusy můžeme v Libanonu vidět například ze strany Hizballáhu, který udržuje a chrání síť skladů plných základního zboží, jako jsou potraviny, pohonné hmoty, léky a oblečení. Tyto zásoby pocházejí z jeho vlastních farem a továren, ze „Světového potravinového programu“ OSN, jsou pašovány z Asadem kontrolovaného území v Sýrii nebo darovány Íránem. Následně je selektivně poskytují sociální pracovníci Hizballáhu části „šíitského obyvatelstva“ jako pacifikační metodu, která má proletáře odradit od vyvlastnění těchto komodit prostřednictvím sebeorganizovaných militantních akcí, stejně jako je politicky připoutat k Hizballáhu a pokusit se obnovit sektářské rozdělení, které hnutí naší třídy radikálně rozvrací ve své každodenní praxi i v chápání reality z ní vyplývající.
Tradiční sektářské rozdělení, které bylo po desetiletí součástí všech aspektů života v Libanonu, je obecně terčem kritiky a aktivního odporu. Protestující v ulicích konfrontují loajalisty všech hlavních stran (bez ohledu na to, zda jsou součástí vlády nebo opozice). Na masové demonstraci po výbuchu v bejrútském přístavu (která se změnila v nepokoje, když represivní složky státu začaly střílet do davu) postavili protestující na hlavním náměstí šibenice s výřezy fotografií prezidenta Michela Aúna, předsedy parlamentu Nabíha Berrího, premiéra Hasana Diaba, bývalého premiéra Saada Harírího, generálního tajemníka Hizballáhu Hasana Nasralláha a předsedy Pokrokové socialistické strany Walída Džumblatta. Stejně tak budovy mnoha státních institucí, včetně parlamentu, několika ministerstev a sídel politických stran (včetně Hizballáhu), ale i soukromé vily politiků a vůdců milicí, jsou běžně terčem rozzuřených výtržníků téměř při každé demonstraci a často je vidět váhání v řadách vojáků, zda je mají potlačit – podle všeho došlo k řadě dezercí jak z libanonské armády, tak z ozbrojených sil Hizballáhu.
Přitom musíme odsoudit skutečnost, že buržoazní ideologie v „sekulárnějších“ formách libanonského nacionalismu (např. „antisyrský“, „antiizraelský“, „antipalestinský“, „antiíránský“ atd.), liberalismu, „eurofilství“, leninismu atd. mají značný vliv na směřování většiny hnutí. Hnutí se zúčastnila pouze menšina „syrských“ a „palestinských“ uprchlíků, kterých v Libanonu žije něco mezi 1,5 a 2 miliony, neboť tento projev buržoazního sociálního rozdělení podle etnického klíče jím byl sotva dotčen. Pouze některé menšiny militantů, o jejichž existenci a aktivitě máme jen útržkovité doklady (jako například slavný protestní popěvek „Revoluce všude“, který se šířil po internetu), jsou schopny se (alespoň částečně) vědomě rozejít s ideologií národní lidové revoluce „libanonského lidu“ a pokusit se spojit s komunitou boje jinde ve světě.
Budoucnost ukáže, zda tyto vyspělé menšiny proletářského hnutí na území Libanonu budou schopny navázat praktickou solidaritu, militantní diskusi, organizační centralizaci a revolučně-defétistickou praxi s menšinami na jiných územích, zejména v Iráku a Íránu, s nimiž sdílí mnoho základních bezprostředních materiálních podmínek, jako je nedostatek základních životních potřeb, brutální násilí sektářských milicí a zapojení do války v Sýrii.
Přesněji řečeno, můžeme vidět zhmotnění ekonomické a geopolitické osy „východ-západ“ mezi Hizballáhem, Asadovým režimem, iráckou „šíitskou“ buržoazní frakcí a iránskými „Revolučními gardami“. Jejím konkrétním projevem je jasný cíl těchto frakcí (mimo jiné) propojit Perský záliv s východním Středomořím infrastrukturními projekty (plynovody, silnice, železnice). Tato osa stojí v opozici k (prozatím mnohem více roztříštěné neshodami mnoha místních, partikulárních zájmů) ose „sever-jih“ vedoucí z Turecka přes irácká kurdská území (a v jistém smyslu i přes území pod kontrolou islamistických skupin a Izraele) do Saúdské Arábie a států Perského zálivu. Tyto osy (spolu s několika „divokými kartami“ a la „Rojava“ nebo „Islámský stát“) jsou tak či onak podněcovány „velmocemi“ – USA, Ruskem, EU, Čínou… Tato spojenectví jsou samozřejmě vnitřně rozporuplná a nejsou pevně daná, neboť jsou výrazem pouze dočasné demokratické jednoty – jediné jednoty, k níž mohou buržoazní frakce, neustále tlačené do konfliktu samotnou logikou kapitalistické konkurence, dospět.
Toto konkrétní zhmotnění imperialistické expanze, které je vlastní každé frakci („národní“, „náboženské“, „stranické“ atd.) kapitálu, a krveprolití a utrpení, které přináší proletariátu, bylo odsouzeno a prakticky napadeno nejpokročilejšími sektory třídního hnutí v oblasti „Blízkého východu“. Připomeňme si jasně revolučně-defétistické heslo z vrcholu povstaleckého hnutí v Íránu na přelomu let 2017/2018 „Od Gazy po Írán, pryč s vykořisťovateli!“.
Hnutí, které se poté, co bylo s téměř bezprecedentní brutalitou rozdrceno íránským státem, dokázalo přeskupit a znovu se stejnou intenzitou explodovat v roce 2019. Navzdory všem represím, pandemii a omezením, navzdory všem demokratickým volebním fraškám, reformám atd. ulice Íránu hoří opakovaně!
Ve skutečnosti se toto hnutí nerozvíjelo izolovaně – v Íránu nebyl minimálně od roku 2016 nikdy úplný sociální smír! Doslova stovky stávek, z nichž mnohé jsou divoké a odmítají odborové zastoupení, probíhají každý týden po celém Íránu – v ropném průmyslu, ocelářství, cukrovarnictví, zemědělství, školách, nemocnicích, na železnici, ve veřejné dopravě, v taxislužbě atd. spolu s pouličními protesty důchodců a studentů a vězeňskými nepokoji – to vše probíhá průběžně od začátku roku 2020.
V únoru 2021 vypukla v provincii Sístán a Balúčistán série nepokojů kvůli masakru „neformálních prodejců“, kteří protestovali proti uzavření hranic s Pákistánem, což jim zablokovalo jediný zdroj příjmů – prodej „nezdaněných“ pohonných hmot do Pákistánu. Tento masakr, který si vyžádal 37 mrtvých a několik zraněných, a který spáchaly „Revoluční gardy“ (zřejmě s pomocí pákistánských pohraničníků), odstartoval týden nepokojů, při nichž byla napadena budova provinční vlády, několik policejních stanic bylo dobyto rozvášněným proletářským davem, a které musely být potlačeny kulkami a informačním embargem.
Bezprostřední příčinou této vlny bojů byl nedostatek pitné vody, především v provincii Chúzestán (kde protesty začaly) a ve zbytku jižního Íránu, a mezi další přímé příčiny patřily také výpadky elektřiny, nevyplácení mezd a policejní šikana, jakož i obecná nenávist a znechucení vůči státu (i když většinou formulované jako opozice vůči právě vládnoucímu režimu/vládě). Hnutí se rychle rozšířilo do Teheránu, Búšehru, Isfahánu, Tabrízu a mnoha dalších měst a přerostlo v násilné střety s represivními složkami, při nichž bylo několik protestujících zavražděno. Hnutí také přesáhlo rámec odporu proti bezprostředním projevům bídy – v tomto případě nedostatku pitné vody – jedné z mnoha tváří globální ekologické katastrofy způsobené fungováním kapitalistické společnosti – a zaměřilo se na vládní instituce, „Revoluční gardy“, za skandování „Pryč s mulláhy“ a „Smrt Chameneímu!“.
Jak ukazuje zevšeobecnění hnutí a rychlost jeho šíření z „etnicky arabské“ provincie Chuzestán do celého Íránu, taktika rozdělování, kterou používá místní frakce globální buržoazie k využití a upevnění existujících rozporů v naší třídě, nefunguje tak, jak bylo zamýšleno. Samozřejmě, podobně jako v případě jakéhokoli jiného proletářského hnutí ve světě (například „Gilets Jaunes“ ve Francii, „Black Lives Matter“ v USA atd.), se v ulicích i na internetu aktivně projevují různé politické proudy, které se snaží hnutí kádrovat – odboráři, islamističtí reformátoři, stalinisté, propáhlavíjští monarchisté, „arijanisté“, MEK (Íránská organizace lidových mudžahedínů) atd. s různou mírou úspěchu. Zatím se však zdá, že nedokážou odklonit celkové směřování hnutí pryč z jeho vědomé třídní konfrontační trajektorie…
V době dokončování tohoto textu se Íránem opět šíří nová vlna nepokojů a konfrontace poté, co fízlové z „mravnostní policie“ zavraždili mladou ženu Mahsu Aminiovou za to, že nedodržovala hloupý sexistický kodex oblékání, který ženám v Íránu vnutil místní islámský buržoazní režim. Protestní hnutí, které tato vražda vyvolala, od té doby po celé zemi zásadně narušuje kapitalistickou normalitu – snaží se prakticky překonat genderovou separaci a hierarchii vnucenou našim třídním bratrům a sestrám v Íránu a zároveň prakticky formuluje povstaleckou taktiku proti mocenským centrům státu, vyvlastňuje zboží a narušuje výrobu…
Hoří nejen Kolumbie!
Ze spálenišť v Teheránu a Bejrútu se opět vydejme do dalšího globálního pólu třídního boje – do „Latinské Ameriky“. Tamní frakce světové buržoazie musí už léta spát s jedním okem otevřeným ve strachu z dalšího výbuchu proletářského hněvu proti její tyranii. Po celá léta musí používat všechny nástroje, které má k dispozici, v (z dlouhodobého hlediska většinou marných) pokusech pacifikovat periodické třídní reakce na bídu a brutalitu existence v kapitalistické společnosti. Před několika lety proběhla nejvyšší vlna hnutí ve Venezuele, následovala Nikaragua a v průběhu roku 2019 vyvrcholila v Ekvádoru a zejména v mohutném a výbušném sociálním zemětřesení, které zasáhlo Chile. Souběžně s tím vřelo proletářské hnutí – v podobě pouličních demonstrací, obsazování půdy, stávek a střetů s policejními složkami – od září 2019 i v Kolumbii. Jeho intenzita dočasně poklesla (ale nikdy nezmizela – každý měsíc se v různých částech země odehrálo několik rozsahem omezených, ale odhodlaných a násilných nepokojů) po březnu 2020 v důsledku kombinace slibovaného zrušení sociálních škrtů a několika drobků ze stolu prezidenta Duqueho, brutálních represí a nastupující pandemie Covid-19 a s ní spojených opatření sociální kontroly a pacifikace. Nicméně v dubnu 2021 byl nový pokus zavést další škrty na úkor kolumbijského proletariátu v podobě zvýšení DPH z 5 % na 19 % na základní zboží (údajně na zaplacení opravdu žalostných „covidových dávek“ poskytovaných státem) a privatizace zdravotnického systému „po americkém vzoru“ poslední kapkou, kterou sklenice přetekla, a kolumbijské ulice opět vzplály!
Ve snaze potlačit hnutí stát použil známou kombinaci represí a pomlouvačné propagandy (snažil se bojující proletáře vykreslit jako agenty a stoupence sousedního boliburžoazního Madurova režimu nebo FARC či drogových kartelů). Stejně jako jinde ve světě byl samozřejmě proti protestujícím použit argument šíření Covidu-19. To opět ukazuje na podlé a oportunistické zneužití pandemické nepřirozené kapitalistické katastrofy k posílení státní kontroly nad proletariátem a k potlačení jeho bojové aktivity. Není žádným překvapením, že již dříve v roce 2020 byla Kolumbie jednou z mnoha zemí světa, kde vypukly vězeňské vzpoury proti naprostému nedostatku ochrany proti Covidu-19 a obecně nehygienickým podmínkám ve věznicích, kvůli nimž trpěly a zemřely stovky vězňů. Jak se celosvětově ukázalo během pandemie Covidu-19, buržoazii zjevně nezáleží na životech proletářů a je zcela ochotna je obětovat, když je považuje za nadbytečnou pracovní sílu (jako v případě vězňů) nebo když potřebuje z jejich práce vytěžit hodnotu za každou cenu.
Tváří v tvář síle odhodlané dělnické třídy v ulicích – s každodenními střety mezi protestujícími a policií, stávkami a zejména dobře organizovanými barikádami a blokádami silnic a železnic po celé zemi, přerušujícími tok zboží na hlavních tepnách kapitálu, blokujícími provoz námořních přístavů a těžebního průmyslu – bylo jedinou možností vlády rychle ustoupit od navrhovaných reforem (včetně původního zvýšení daní, které to všechno odstartovalo) a slíbit některé „sociální programy“. Nemělo to takový účinek, jaký buržoazie zamýšlela, protože to prostě k uklidnění naší již zmobilizované třídy nestačilo. Naopak došlo k dalšímu rozšíření a eskalaci hnutí a k praktickému překonání existujících separací („sektorové“ rozdíly, falešné dichotomie „studenti“ vs. „dělníci“ vs. „nezaměstnaní“, „město“ vs. „venkov“, „původní obyvatelstvo“ vs. „nepůvodní“ atd.)
Stejně jako o rok dříve v Chile vytvořilo hnutí organizační struktury na územní úrovni (v jednotlivých čtvrtích), které překračovaly separace vnucené nám ekonomickými sektory kapitálu a „odborářskou“ formu organizace omezenou na pracoviště. Samozřejmě netvrdíme, že určitá organizační forma – tj. „lidová shromáždění“, „šóry“, „sověty“ atd. – je nějakou zárukou revolučního obsahu. Jak nám ukázaly dějiny třídního boje a jeho sociálnědemokratické rekuperace, pokud neexistuje jasná revoluční perspektiva nebo pokud se bojová energie třídy vynakládá na nesmyslné formalistické demokratické procedury, hlasování a marné „diskuse“, tyto struktury velmi rychle degenerují v kontrarevoluční orgány samosprávy kapitalistického vykořisťování. Je však nezbytným krokem prolomit hranice sektorů a kategorií, které nám vnucuje logika kapitálu, kde jsme zranitelní vůči jeho odborářským a stranickým kooptačním pokusům, a organizovat se jako třída přímo na společenské úrovni, abychom byli schopni zevšeobecnit a rozšířit boj a rozvrátit totalitu kapitalistických vztahů.
Hnutí v Kolumbii bylo alespoň někde schopno převzít tento úkol a na praktické úrovni organizovat odpor nejen proti přímému fyzickému násilí represivních složek státu, ale také proti jeho pokusům o vyhladovění, jak to uvádí tento příklad soudruhů z Grupo Barbaria:
„V Cali, epicentru protestů, se komuny (čtvrti) na okraji města kolektivně zorganizovaly nejen proto, aby čelily násilí represivních složek. Musely také organizovat zásobování potravinami, ochranu před infiltrovanými agenty, kolektivní přepravu, péči o zraněné atd. v situaci, kdy se je vláda snažila vyhladovět a zrušit základní služby. Reakce těchto komun, stejně jako Puerto Resistencia, je příkladem schopnosti naší třídy budovat sociální vztahy na okraji těch, které jí vnucuje kapitál a jeho státy, kde současně s reorganizací materiálních životních podmínek dochází k revoluci v hodnotách a lidských vztazích.“
Proletářské hnutí v Kolumbii se však v žádném případě neomezuje na obranu nebo přežití – naopak! Útočí se na celou škálu kapitálu a jeho státních institucí, od vypálených policejních stanic, bank a dálničních mýtnic, vyrabovaných obchodů až po zničení pozemkového a majetkového úřadu a jeho archivu! A to vše se děje navzdory a proti strašlivým represím – proti davům se používají nejen obušky, slzný plyn, vodní děla a gumové projektily, ale i ostré náboje. Desítky našich třídních bratrů a sester byly zabity (policisty, včetně těch bastardů v civilu, nebo polovojenskými jednotkami), mnoho dalších přišlo o oko po zásahu do obličeje gumovým projektilem nebo slzným granátem (stejně jako v Chile, stejně jako ve Francii…). Tisíce zatčených demonstrantů byly zmláceny a mučeny uvnitř policejních stanic, mnozí po zatčení prostě „zmizeli“, sexuální zneužívání a znásilňování fízlové běžně používali jako metoda teroru… Alespoň občas se soudruhům v Kolumbii podaří trochu se pomstít tím, že nějakého fízla zastřelí nebo upečou molotovem uvnitř jeho stanice.
Vlna třídního boje v Kolumbii pokračovala až do konce roku 2021, i když s menší intenzitou po téměř povstaleckých květnových událostech v místech jako Cali nebo Popayán, navzdory faktickému výjimečnému stavu. Stávky proti novému pokusu o zavedení Duqueho „fiskální reformy“ organizované odbory, které se však často vymkly jejich kontrole v konfrontaci s policií, nadále narušovaly kolumbijskou ekonomiku. Probíhalo také hnutí proti zabírání a vyvlastňování půdy na venkově a proti nucenému vystěhovávání ve slumech Bogoty. Mezitím se proletářský hněv začal znovu projevovat stávkami a nepokoji v Chile, Argentině, Brazílii, Mexiku a dokonce i na Kubě.
Nic se neděje, hra (ještě není) ukonce…
Další silný výbuch proletářského hněvu se odehrál v Peru v březnu až dubnu 2022. Bezprostřední příčinou bylo zvýšení cen již tak drahých základních komodit, jako jsou potraviny a pohonné hmoty – oficiální míra inflace vzrostla na téměř 9 % – a nedostatek pitné vody v proletářských čtvrtích. Hnutí, které začalo v hlavním městě Limě, se brzy rozšířilo do Cuzca a do celé země.
Generální stávka svolaná dopravními odbory se brzy vymkla kontrole a přerostla ve střety s policií a stávkokazy, rabování obchodů a blokování dálnic. Prezident Castillo reagoval vyhlášením výjimečného stavu a nasazením armády do ulic, ale nepokoje pokračovaly. Rozzuření proletáři se pokusili vtrhnout do Kongresu, kde měl prezident projev. V oblasti Ica byla protestujícími zablokována jedna z hlavních tepen pro přepravu zboží v Jižní Americe – Panamerická dálnice.
Jako vždy represivní složky reagovaly brutálně – slzným plynem, vodními děly a bitím, ale několikrát i ostrými náboji. V důsledku toho přišlo o život nejméně osm protestujících.
Na rozdíl od silného protestního hnutí z prosince 2020, kdy se buržoazním silám podařilo kooptovat velkou část bojujícího proletariátu a poslat ho do bratrovražedného násilí organizovaného podél stranických linií (ve jménu antifašismu), se toto hnutí zdálo být mnohem schopnější vymanit se ze sociálnědemokratické kontroly.
Síly historické sociální demokracie byly samozřejmě odhodlány udržet hnutí v rámci demokratických voleb a reformních akcí. Odbory byly svou základnou dotlačeny k některým radikálním gestům – vyhlásily neomezeně dlouhou stávku, schválily některé blokády silnic a zároveň seděly s vládou a šéfy u jednacího stolu „tripartity“ (ve skutečnosti jen jedné strany, strany kontrarevoluce), odsuzovaly všechny akce proletářů, které se vymykaly jejich kontrole (vyvlastňování zboží, „nepovolené“ blokády silnic atd.), a tiše podkopávaly „svou“ stávku. Zároveň se politická opozice („pravicová“, tentokrát proto, že vláda je „levicová“) snaží vrazit klín mezi protestující řečmi o „líných Indiánech“ a „nevzdělaných rolnících“ a zvýšit podporu vlastní politické strany tím, že pokles životní úrovně proletariátu svádí na „špatné hospodaření levice“.
Je to stejná strategie, kterou buržoazní síly – naši třídní nepřátelé – zkoušejí pokaždé. Snaží se v naší bojující třídě vykřesat rozkol z jakékoliv její již existující slabiny, z každé internalizované sociologické kategorie, aby odklonily cíl našeho boje od našich historických zájmů – zničení globální třídní společnosti.
Zatímco počáteční bojovná fáze hnutí se zdá být utlumena kombinací selektivní represe, dočasného omezení cen nejdůležitějších komodit a nejrůznějších politických a odborářských slibů, bojovné stávky, které ještě v létě občas propukaly v těžebním a dopravním sektoru, ukazují, že hnutí je sice v klidu, ale není mrtvé.
Jiný kontinent, ale stejný boj! Od začátku března 2022 až do současnosti zuří v ulicích a na náměstích Srí Lanky rozsáhlá proletářská vzpoura proti zhoršujícím se životním podmínkám, extrémně rostoucím cenám základních komodit, jako je olej, mouka, elektřina (nebo v některých případech jejich nedostatek) atd., proti škrtům, policejnímu násilí atd.
Ve čtvrti Mirhana v Kolombu zaútočila masa protestujících na dům prezidenta, nechvalně proslulého vojevůdce Gotabáji Radžapaksy, střetla se s policií a zapálila dva vojenské autobusy přímo před jeho dveřmi. Stát reagoval vyhlášením „výjimečného stavu“, který však nikdo nerespektoval a obrovské demonstrace v Kolombu i v provinciích pokračovaly. Nakonec byl původní výjimečný stav zrušen již po jednom dni a o několik dní později byl vyhlášen znovu, což jen dokládá totální paniku buržoazie na území Srí Lanky. Hlavní dálnice v zemi mezi Kolombem a druhým největším městem Kandy byla zablokována barikádami, které se staly centrem dalších násilných střetů s bezpečnostními silami. Univerzitu Peradeniya v Kandy obsadila část jejích studentů, kteří se střetli s policií a šířili militantní hesla proti kapitalistickému vykořisťování.
S generalizací hnutí se začaly organizovat i další militantní vrstvy proletářské třídy, které se zapojily do téměř každodenních demonstrací a stávek: rybáři, řidiči rikš (kteří jsou hlavní součástí městské dopravy na Srí Lance), řidiči soukromých autobusů atd.
Na první pohled je základní příčinou tohoto vývoje válka na Ukrajině, která je spolu s druhou stranou tohoto konfliktu, Ruskem, hlavním vývozcem (nebo tranzitní zemí) obilí, oleje na smažení a pohonných hmot, a v případě Srí Lanky také „neschopnost vlády splácet své dluhy“ Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance, jakož i čínským a indickým věřitelům.
V nelidské každodenní realitě kapitalismu představují „válka“ a „mír“ pouze dvě fáze stejné dynamiky soupeření mezi různými buržoazními frakcemi. Zatímco na území Ukrajiny jsou proletáři trháni bombami, masakrováni, mrzačeni, mučeni, hladoví a jsou znásilňováni… pro buržoazní frakce zbytku světa to znamená jen příležitost vnutit proletářům na svých územích předem naplánovaná úsporná opatření a také příležitost k realizaci svých zisků, dříve odkládaných kvůli „sanitárním“ opatřením Covidu-19.
Na tomto místě je třeba říci, že ani pandemie, ani válka nejsou hlavní příčinou současné hospodářské a sociální krize kapitálu. Pandemie pouze odhalila mnohem hlubší krizi valorizace, způsobenou obecnou tendencí poklesu průměrné míry zisku kapitálu „díky“ stále se snižujícímu poměru živé práce (tj. dělníků) vůči mrtvé práci (tj. strojům). Zatímco dělníci jsou jediní, kteří mohou být využíváni k tvorbě nadhodnoty, a tedy zisku, stroje vyžadují investice k udržení jejich provozu. V realitě pandemie jsou tyto investice k opětovnému nastartování výrobního cyklu ohroženy, protože průměrný zisk již nestačí a zejména věřitelé podnikatelů již nevěří v budoucí realizaci svého zisku.
Proletářské hnutí, které v posledních měsících probíhalo na Srí Lance, ve svých nejpokročilejších momentech prakticky zpochybnilo některé základy kapitalistické společnosti. Máme na mysli zejména široce rozšířené vyvlastňování zboží a jeho přerozdělování. V zárodcích také přebralo některé povstalecké úkoly – agitaci mezi proletáři v uniformách a jejich sbratřování, obsazování strategických bodů infrastruktury, jako jsou centra distribuce energie, pohonných hmot a vody atd. Jak ukázaly události po obsazení prezidentského domu a útěku prezidenta Gotabáji Radžapaksy na Maledivy, hnutí překonalo „protiradžpaksovskou“ ideologii a se stejnou silou se postavilo nové „opoziční“ vládě.
Jakou revoluční perspektivu!?
Ačkoli se zdá, že se nacházíme na prahu nové epochy kapitalistického výrobního způsobu, nebo že je nám přinejmenším vnucováno nové paradigma, aby se z naší existence stále reprodukovala totalita diktatury zboží, můžeme potvrdit, aniž bychom popírali globální převahu dominantního společenského smíru a tíhu mrtvého na živém, že globální situace posledních let charakterizuje následující:
globální útok na životní podmínky proletariátu – zdražování základních životních potřeb, inflace, státní kontrola, ztráta pracovních míst, militarizace života atd., a to v míře, která nemá za poslední půlstoletí obdoby,
proletářské hnutí, které se v mnoha částech světa projevuje protesty, nepokoji a stávkami a někdy téměř povstáními,
mezi těmito výbuchy se začíná vytvářet militantní kontinuita a mezi radikálními menšinami těchto bojů v různých zemích začínají vznikat militantní vazby,
síly historické sociální demokracie a reakce se snaží tato hnutí kooptovat a zadusit,
proti sobě stojící buržoazní vojenské tábory, které se formují v řetězci nesčetných lokálních konfliktů, a je reálné nebezpečí, že tento proces na Ukrajině vykrystalizuje v globální a možná i jadernou válku…
Komunistické menšiny, aby splnily svou historickou úlohu – jako programově a takticky nejpřipravenější část proletariátu – a podílely se na vývoji revolučního směru boje naší třídy, musí pochopit materiální podmínky naší doby a jednat podle nich. Zejména jako odpověď na to, co pro nás připravuje stát kapitalistů v souvislosti s rozšířením jeho permanentní války vedené proti naší třídě, a pro posílení našich bojů proti všeobecnému zhoršování našich podmínek přežití musíme více než kdy jindy rozvíjet prostředky (organizační, taktické, technické) ochrany sebe a své činnosti: před špiclováním a kontrolou státu, před nemocemi a jejich šířením, před válkou a militarizací společnosti!
Nepopíráme, že současná situace a četná hnutí naší třídy po celém světě si v sobě nesou mnoho rozporů, protichůdných tendencí, a tedy i slabin. Ale na rozdíl od idealistů, kteří boje, které neobsahují vysněnou absolutně revoluční kvalitu, označují v lepším případě za „boje uvnitř kapitálu“ a v horším za „boje za demokracii“, „za konzum“, „za kupní sílu“ (zcela podle buržoazní propagandy) atd., my v naší analýze vidíme kolektivní existenci a praxi uvnitř proletářského hnutí bez ohledu na vlajky nebo individuální „vědomí“ účastníků, protože právě tyto boje mění podmínky výroby a reprodukce reálného života.
Je zřejmé, že společenské vědomí odráží rovnováhu sil v existujících třídních společenských vztazích. Je tedy zřejmé, že proletářské boje v sobě nesou různé slabiny, které jsou produktem buržoazní ideologické nadvlády i odrazem reprodukce společenského života pod tyranií hodnoty. I během proletářské revoluce bude buržoazní vědomí ovládat masy proletariátu a bude je ovládat tak dlouho, dokud bude toto vědomí odrážet existující třídní rozdělení společnosti.
Podmínky a rovnováhu sil mění samotné boje. V těchto bojích přestává být proletariát sociologickou kategorií, „abstraktní“ třídou rozptýlenou ve směsici izolovaných občanů, ale stává se opět třídou narušující logiku kapitalistické nadvlády a vytvářející podmínky pro reprodukci životních potřeb antagonistických této společnosti a na vědomé úrovni třídou vytvářející v tomto procesu revoluční kritiku.
Idealisté naopak očekávají stoprocentní revoluční uvědomění v třídním konfliktu od samého počátku. V jejich přístupu se ztrácí vzájemný vztah mezi existencí a vědomím, stejně jako se ztrácí pohyb – tedy proces rozchodu s nadvládou buržoazní ideologie a každodenní realitou kapitalistické společenské reprodukce.
Navzdory všem těmto teoriím revoluční situace nenastane zčistajasna. Vznikne na základě obrovského třídního konfliktu, mnoha bojů a porážek a jejich reflexe, řady roztržek se současným stavem věcí, aktivní účasti mas proletariátu a jeho nejradikálnějších a nejuvědomělejších menšin, komunismu jako programu organicky se konstituujícího proti diktatuře kapitálu.
Jako vždy musíme pomáhat vytvářet militantní vazby mezi nejpokročilejšími projevy třídního hnutí na celém světě, prosazovat přímo internacionalistickou revoluční perspektivu proti všem buržoazním falzifikacím a separacím, odhalovat proletářskou povahu třídního boje v různých částech světa!
Proti kapitalistické válce a kapitalistickému míru, proti všem formám nacionalismu, „menšího zla“, „národního osvobození“, „obranné války“ atd., musíme postavit nekompromisní revoluční defétismus!
Závěrem bychom rádi zopakovali slova, která zazněla v Peru, když loni na jaře hořely ulice:
„Dělnická třída se šíří jako oheň, oheň, který všechno strhává, se zuřivostí, s nejvyšším impulsem. Její ohně uhání vpřed, září svým neodolatelným světlem, ve větru vlají jeho hřejivé prapory, její vítězné plameny šlehají na smutný kontinent. Očistný oheň, který proniká městy, osvětluje svět, odvane vše, co mu stojí v cestě, zasahuje mrakodrapy, bourá sochy, zakusuje se a šíří se: nesmírné množství ztrouchnivělých budov hoří jako lehké kapesníky, je konec noci a vychází den. Je to jako slunce, které zatmívá měsíční temnotu, je to jako srdce, které se rozpíná a pohlcuje, šíří se jako korály moří v oblacích krve po celém světě.“
