Pohled na Rojavu aneb Kritika jako příležitost k růstu a vývoji

13thOct. × ’20
By Kronika odporu

Události v Rojavě jsou aktuální téma, kterému se věnuje mnoho osob, skupin a iniciativ. Pozitiva rojavské reality by se jistě daly podrobně popsat a mnozí to již udělali na jiných místech. Odkazy na některé jsou uvedeny pod tímto textem (1). Těchto článků je však mnohem více než textů, které by podrobněji popisovaly i slabé stránky a rozpory událostí v Rojavě. Tento materiál se snaží tento nepoměr vyvážit. Vůbec tím však není řečeno, že pozitivní oblasti Rojavy jsou nedůležité nebo zanedbatelné.

Někdy zaznívá, že „Rojava není ráj, ale naděje“ a s tím lze souhlasit. A právě proto, že Rojava má i své nedostatky, je potřeba mluvit také o nich, abychom je mohli reflektovat a přiblížili se k vyplnění nadějí na budoucnost, kde již nebudou hrát významnou roli. Pokud budeme vypichovat jen přednosti a o nedostatcích pomlčíme, podlehneme jednostranné propagandě podobné těm, které v minulosti nejednu slibnou naději zahubily. Tento text byl sepsán jako upřímný příspěvek k tomu, aby se rojavské naděje vyplnily.

Specifická revoluce?

Ve vztahu k Rojavě se často hovoří jako o revolučních událostech. Přesněji řečeno jako o revoluci, která se v ledasčem vymyká evropskému nebo americkému pojetí revolučnosti. Tuto specifičnost je prý třeba respektovat a přijmout. Kdo na to nepřistoupí, bývá označen za povýšeneckého paternalistu. Jen zřídka se ale pokládá otázka, zda skutečně sociální revoluce může v různých regionech znamenat výrazně odlišné věci a přesto být stále přitažlivá pro ty, kteří chtějí skoncovat s kapitalismem.

I když je životní realita v různých částech světa rozličná, stejně jako kulturní a geopolitické kontexty, je chybné o sociální revoluci uvažovat způsobem, jako by na každém území znamenala něco jiného. Jistěže – odlišné kontexty vázané na konkrétní regiony mohou v revolučním procesu generovat odlišnosti v tom, jak se lidé organizují, jakou terminologii a symboly volí, ale obsah revoluce je identický všude na světě. Neexistují různé sociální revoluce na různých místech, pouze světová revoluce a světová kontrarevoluce.

Kritika obsažená v tomto textu se tedy vůbec nevztahuje k formálním odlišnostem. Kritizováno není například to, že se v případě Rojavy hovoří o demokratickém konfederalismu, nikoli o anarchii a komunismu. Kritizován je nerevoluční obsah, některými chybně obhajovaný, jako by revoluční byl. I kdyby revoluční obsah byl nazýván těmi nejméně vábivými slovy, bude dost důvodů se za něj postavit, stejně jako nerevoluční obsah bude hoden kritiky, i když je zahalen revolucionářskou terminologií, tak jako v případě Rojavy. Není podstatná barva vlajky ani názvy. Kritizována zde nejsou primárně slova. Nejde ani tak o to, jak o sobě kdo mluví, ale to, jak jedná. A právě obsahová esence jednání je to, co jde zde kritizováno.

Revoluce se zajisté nemůže vyvíjet podle předem určených plánů a definic. V mnoha ohledech je nepředvídatelná. Proto než začnou padat obvinění z dogmatismu a lpění na ideologické čistotě, je namístě říct, že motivací k uvedené kritice není přesvědčení, že se události odchýlily od univerzálních schémat, jak by měla revoluce probíhat, co se týče organizačních forem nebo terminologie. Lpět na nějakém takovém „revolučním schématu“ je chybou a bylo nutné to podrobit kritice, pokud by tak někdo uvažoval. Revoluce nemá žádné univerzální scénáře, které je možné sepsat od stolu a pak se jich bez odchylek držet. Formální stránka revoluce je vytvářena v pohybu, a tedy s jistou dávkou nepředvídatelnosti, improvizace a přehodnocování. Každá revoluce navíc trpí rozpory a limity. Do pohybu je však potřeba se dát i tehdy, když se projevují. Úkolem revolučních sil pak je odhalit je a pracovat na jejich překonání, nikoli je přehlížet a mlčet o nich, jak se ta často děje v případě Rojavy.

Italský kolektiv Il Lato Cattivo ve svém textu věnovanému „kurdské otázce“ uvádí:

„V nejubožejších zónách globálního kapitalistického smetiště působí obrovská spousta různých „hnutí“ – ozbrojených i neozbrojených a oscilujících mezi sociálním banditismem a organizovanou partyzánskou činností…(…)…Byť diskurzy a formy boje přijaté těmito hnutími nejsou pouhé epifenomény, je třeba uchopit jejich společný obsah: sebeobranu. Sebeobranu, kterou lze považovat i za otázku života a smrti, ale která se ve své podstatě neliší od obsahu průmyslové akce, jejímž cílem je obrana mezd nebo pracovních podmínek těch, kdo jsou jejími hybateli. Stejně, jako by byl podvod vydávat boj o mzdu – třeba extrémně zuřivý a se širokou základnou – za „revoluční hnutí“, je rovněž chybou přetěžovat tento typ sebeobrany praktikované vyčerpanými populacemi niterně revolučním obsahem.“ (2)

Citovaná část je zajímavá v tom, že jde o srovnání, které dobře pasuje na dění v Rojavě a jeho časté interpretace jako revolučních událostí. Vůbec není pochyb o tom, že v Rojavě působí mnoho upřímných revolucionářů a revolucionářek. To však ještě z kurdského národně osvobozeneckého hnutí nedělá hnutí revoluční. Místní lidé za silné mezinárodní podpory organizují zuřivý boj, který je primárně sebeobranou zamezující genocidě kurdského etnika. Sociální revoluce je však otázkou obsahu, který představuje útok na kapitalistické vztahy. Jenže v Rojavě k tomu nedochází. Dotčeny jsou jen vztahy politické, administrativní a ekonomické správy, ale soukromé vlastnictví dál existuje. S ním tedy existují i společenské třídy, které jsou základem kapitalistické konstrukce. Rojava prochází demokratickou transformací, nikoli sociální revolucí. Míněno je tím především toto:

  • Demokraticky a horizontálně spravovaná družstva nebo komuny v Rojavě fungují na tržním základě, námezdním vztahu a peněžní směně, tj. na základě, který v jádru není jiný něž u podniků v jiných oblastech, které se hrdě hlásí k ideologii kapitalistické ekonomie. (3) Kapitalismus, ve kterém pracující sami a bez šéfů spravují svou mizerii, je stále kapitalismem, protože nejde jen o to kdo a jak spravuje, ale především co je spravováno. V případě rojavských družstev jsou kapitalisticky fungující podniky pouze pod samosprávou pracujících. (4) Kapitalistický obsah je organizován demokratickou formou.
  • Demokratický konfederalismus v Rojavě není beztřídní pospolitostí (ani k ní nesměřuje), ale formou správy, ve které se „u jednoho stolu“ potkávají příslušníci různých tříd, aby plánovali společné a/nebo protichůdné kroky v rámci „společných etnických/národnostních otázek“. Je to jen jiná variace toho, co známe z parlamentní politiky. Že tato správa umožňuje přímější participaci občana nic nemění na tom, že jádro obsahu je identické. Tento fakt je zastírán neustálým opakováním frází o „kurdském lidu“, jako by nebylo jasné, že onen „lid“ není homogenní celek, ale třídní společenství, jehož dynamiku určuje střet protikladných zájmů (třídní konflikt). Stejně tak, jako je to v ostatních částech světa. V Rojavě byla vypracována ústava nazvaná Společenská smlouva. Ta proklamuje „vzájemnou a mírovou koexistenci a
    porozumění mezi všemi vrstvami společnosti.“ Nikoli tedy zboření třídní hierarchické konstrukce, ale kolaborace mezi různými třídami z jednotlivých pater hierarchie. Přiznejme si to, region Rojavy je obývaný třídní společností a významné síly oplývající revoluční terminilogií to zatím nechtějí měnit.

Kdo je pozorný, jistě si povšiml, že většina celosvětových výzev k podpoře Rojavy mluví právě o podpoře kurdského hnutí, kurdského lidu, kurdského sociálního experimentu, kurdské autonomie apod. Zřídka však zaslechneme cokoli o třídách, natož pak, že by zazněla třídní analýza. Například na všech dosud uskutečněných veřejných akcích na podporu Rojavy v Praze od počátku turecké invaze slovo třída nezaznělo snad ani jednou. To je poměrně šokující vzhledem k tomu, že tito lidé hovoří o sociální revoluci. Jenže hovoří o revoluci v kontextu společenství, které sice experimentuje s demokratickou správou, ale nezpochybňuje soukromé vlastnictví a nechává tedy nedotčeny společenské třídy. Zarážející je, jak často se v názvu organizací v Rojavě (5) i při pojmenování tamního odporu používá pojem „lidový/lidové“, a jak moc chybí pojem třída a třídní boj. Jakoby se zapomnělo, že lid (podobně jako “kurdský”) je nadtřídní kategorie zahrnující jak vykořisťované, tak vykořisťovatele.

Vraťme se ale k citátu od skupiny Il Lato Cattivo. Dalo by se to shrnout tím, že k tomu, aby se události v Rojavě staly skutečně revolučními, je potřeba posunout se za stávající obsah, který představuje sebeobranu – životů, kultury, jazyka, etnicity, teritoria, lokální ekonomiky, pracovních míst, občanských a náboženských práv. Události by se musely dostat dál. K obsahu, který představuje ofenzivní fázi. V ní pak nepůjde o občanský aktivismus a pouhou demokratickou správu, ale o proletářský třídní boj. Prakticky to předpokládá projevy boje, podvracející pilíře kapitálu, jako jsou třídy, vlastnictví, směna, práce, peníze, trh, stát – a současně tvorbu nejen odlišných organizačních forem, ale především sociálních obsahů. K tomu v Rojavě dosud nedochází. To by samozřejmě nemělo vést k odepření podpory bojujících revolucionářů a revolucionářek v Rojavě. Naopak je to výzva k podpoře třídních bratrů a sester, kteří a které zde působí a mají snahu pochopit, proč zatím v Rojavě nedochází k revolučním událostem, a co je potřeba změnit, aby k nim došlo tam i jinde ve světě. Jde o to neodvracet se od Rojavy, ale také nepřistoupit na nekritickou podporu všeho, co se tam děje. Nezavrhovat ani neromantizovat. Jen si zachovat střízlivý, propagandou nezastřený pohled.

Stejně jako nelze hovořit o revoluci nebo nekapitalistickém společenství v Rojavě, nelze tvrdit, že jde o bezstátní uspořádání. Samotná správa za pomoci federací decentralizovaných komun ještě neznamená zánik státu. Pokud se budeme držet toho, že stát je projevem a nástrojem třídního panství, je zjevné, že jeho existenci nelze vnímat jen jako soubor jistých struktur, institucí a úřadů, tj. policie, armády, parlamentu atd. Ty jsou jsou sice významnou součástí státu, ale on není jen tím. Je také – a to hlavně – výslednicí specifických společenských vztahů. To znamená, že vychází z dynamiky vztahu mezi společenskými třídami a jejich vztahu k vlastnictví. Tam, kde jsou třídy a soukromé vlastnictví zachovány tedy existuje i stát. Což, jak již bylo naznačeno, je i případ Rojavy. V případě některých oblastí Rojavy jen místo parlamentu stát využívá lidová pléna a agenda státní politiky je realizována decentralizovanějším, méně byrokratickým způsobem.

Internacionalismus

„Revoluce není jistá a Rojava potřebuje silného ducha zahraničních revolucionářů, kteří by ji podporovali zde, v terénu. Nestačí dělat symbolická gesta. Pokud jste revolucionáři, skoncujte se směšnými výmluvami, máte tu něco na práci.“ píše jeden z aktérů z Rojavy. (6)

Nelze se ubránit pocitu, že tato výzva vlastně říká, že být revolucionářem znamená vzdát se vize sociální revoluce jako globálního procesu a upnout se k představě revoluce v jedné zemi. Tedy lpět na představě, že revoluce je prostorově izolovaná událost probíhající v jednom v regionu, kam se musí přemístit všichni revolucionáři a všechny revolucionářky, aby byla úspěšně dokonána.

V protikladu takového pojetí je pak revoluční internacionalismus, tj. snaha revoluční síly nesoustředit do jednoho místa, ale rozprostírat je po celém světě, protože kapitalismus je globální systém, který nelze porazit na lokální úrovni, ale jen útokem globální bojovné komunity. Koordinovaným útokem z mnoha míst současně, nikoli nejprve „tam“ a poté zase „jinde“.

„Kde jsou všichni ti kvalifikovaní lidé? Nepotřebujeme vaši show o solidaritě či pomoc zvenčí. Potřebujeme lidi tady, v terénu. Potřebujeme lidi, kteří by mohli učit, zakládat a řídit projekty a poskytovat skutečná řešení,“ naléhá na nás anarchista z Rojavy. A aby zdůraznil pojetí revoluce jako prostorově izolované, lokální události, dodává: „Z venčí nemůžete udělat nic skutečně efektivního.“

Takže je to tedy tak, že jedině v Rojavě člověk může být revolucionářem účastnícím se revoluční činnosti? Tam je „uvnitř“ revoluční aktivity, všude jinde je „venku“ a jeho aktivita je bezvýznamná, neefektivní a nerevoluční? Od anarchisty je celkem šokující takto vyhrocené elitářství a vzdálení se internacionalistické perspektivě. Naštěstí ne všichni anarchisté jsou takoví. Za připomenutí stojí, co napsal nedávno zesnulý Stuart Christie o španělské občanské válce v textu “Bratři ve zbrani”:

“Na rozdíl od Kominterny nezahájila anarchistická internacionála AIT žádnou ústřední náborovou kampaň. CNT-FAI neschvalovaly nábor cizinců do svých milic, samozřejmě s výjimkou dobrovolníků z řad uprchlíků ze zemí jako Německo nebo Itálie, kteří se octli bez státní příslušnosti. U ostatních zahraničních soudruhů preferovali španělští anarchisté, aby raději ukázali svou solidaritu a bránili revoluční povahu španělské občanské války akcemi a vyvíjením politického tlaku a tlaku na pracovištích ve svých zemích.” (7)

Tento anarchistický postoj je mnohem sympatičtější. Převedeno na dnešní dobu a situaci znamená, že pokud se mají revoluční tendence v Rojavě posílit a převálcovat ty kontrarevoluční, je nutné, aby sílil boj revolučních sil nejen tam, ale i v ostatních částech světa. Stávky, nepokoje, okupace, blokády, sabotáže, uchvacování zdrojů, vzdělávání a budování bojovné infrastruktury. To vše se odehrává na různých místech ve světě. Nahlíženo optikou revolučního internacionalismu, jsou to vše aktivity, které nelze oddělovat od projevujících se bojovných tendencí v Rojavě. Stejně tak aktivity rojavských revolucionářů a revolucionářek nelze vnímat jako něco, co se děje odděleně a bez souvislostí s proletářskými boji jinde ve světě. V tomto smyslu protiklad „uvnitř versus venku“ vlastně neexistuje. Je to falešné dělítko, které věci spíše komplikuje.

Terén třídního boje je globální, stejně jako kapitalismus. Ofensivní boj proti němu v jednom regionu je tedy současně i podporou boje, který se odehrává v jiných regionech. O efektivitě pak nerozhoduje to, zda je bojováno „uvnitř“ nebo „z venčí“ nějakého konkrétního regionu, ale jaké formy a obsahy boj nese. V tomto smyslu může být např. boj zasahující sféru produkce v českých zbrojovkách nebo služeb na letištích (nebo jiných podnicích podporujících tureckou armádu a ekonomiku) efektivnější a na Rojavu mít pozitivnější dopad, než když se v Rojavě proletáři bratříčkují s kurdskou buržoazií na shromáždění komun, aby organizovali obchod mezi družstvy a soukromými podnikateli.

Tekoşîna Anarşîst si v červenci 2020 v rozhovoru povzdechla, že „Spousta internacionálů, kteří přijedou do Rojavy, se podílí na obraně revoluce pár měsíců a pak se vrací domů ke svým životům. Je tohle to, co chceme? Je tohle naše vize mezinárodní solidarity? Ne, my chceme něco jiného.“

Podle těchto militantů tedy revoluční aktivita znamená vzdát se vlastního domova a životů ve prospěch společné věci? Musí nutně návrat domů znamenat konec revolucionářské iniciativy? Povzdechnutí, že se někdo vrací ke svému životu, je tedy otevřeným přiznáním, že události v Rojavě vyžadují se vlastního života plně zříct? Pokud ano, zjevně někteří revolucionáři mají s náboženskými fundamentalisty dost společného.

Je znám nejeden případ, kdy odjezd do Rojavy lidem skutečně změnil život. Ne však jen pozitivně, např. načerpáním cenných zkušeností a inspirace, ale také negativně, např. pochroumáním vztahů s blízkými v místech odkud se do Rojavy vydali. Za líbivými slovy o pospolitosti, komunitním duchu a solidaritě zhmotněné v Rojavě se tak skrývá také odcizenost posilovaná mimo tento region. I to je smutná realita, kterou je třeba reflektovat.

Možnosti kritiky

K pozitivním částem rojavské reality patří také Tekmîl. Rituál, který konstruktivně pracuje s kritikou, sebekritikou a reflexí. Vzájemná kritika je v něm vnímána jako součást procesu společného růstu a zlepšování kolektivní praxe. I tento ritualizovaný proces však má svá úskalí. Někdy se zdá, jako by snad byl určen jen pro ty, kteří se integrují do kurdských komunit. Pokud je vyjádřena přátelská kritika lidmi mimo ně, není považována za konstruktivní příspěvek do diskuze, ale automaticky jako projev arogance. Komunistický teoretik Gilles Dauvé s dalším autorem sepsali zajímavou kritickou reflexi (8), kterou lze považovat za věcnou analýzu, nikoli nepřátelský útok. Přesto se na jejich hlavy snesla velká dávka hněvu i obviňování z povýšenectví a paternalistické nadřazenosti. Proč? Kritizovat smí jen ti, kteří společně s kurdskými militanty každé ráno snídají a pak se pouštějí do společných komunitních projektů? Ostatním zbývá buďto nekriticky všemu přitakávat, nebo kritiku vyjádřit a přijmout nálepku neuctivých povýšenců? Věc přeci není tak černobílá. Neexistuje jen ohleduplný respekt na jedné straně a bezohledná kritika na straně druhé. Jsou také polohy někde mezi tím. Lze vyjadřovat kritiku určitých chyb a rozporů, ale dělat to ohleduplným způsobem, který respektuje odlišné sebeurčení kritizovaných osob. Právě o to se pokouší jak Gilles Dauvé, tak tento text.

Reakce, které často následují po vyjádřené kritice některých částí rojavské reality, velice připomínají situace z Česka, kdy jisté aktivisté kruhy používají stejnou argumentaci, pokud jsou kritizovány některé projevy, kterých se dopouštějí proletáři romského původu během bojů s útlakem. Míněna je například kritika jejich patriarchálních projevů, hierarchie a poslušnosti vůči romským bossům nebo třeba i takových věcí jako je vyhazování den starého jídla. Všechny tyto vzorce jsou obhajovány kulturními zvyklostmi Romů, které je prý třeba respektovat. Kdo to nedělá, je označován za arogantního povýšence, který nerespektuje romské sebeurčení a chce Romům vnutit dominantní model majority.

Pokud má respekt znamenat bezbřehou toleranci všeho, co je označeno za kulturní tradici nebo místní sebeurčení, mohli bychom zajít tak daleko, že budeme respektovat kanibalské praktiky a popravy kamenováním v některých společenstvích nebo nacionálně šovinistické tradice, jež se projevují v české majoritě. Respektování odlišných kulturních zvyklostí je namístě, ale musí to mít jisté meze, jinak se odkaz na kulturní tradice může snadno stát nástrojem manipulace při obhajobě neobhajitelného.

Pokud tento text vyjadřuje kritiku specifik rojavských událostí, děje se tak zároveň s úctou k mnoha kulturním tradicím společenství v Rojavě, které jsou zajisté velmi odlišné od toho, co na kulturní rovině praktikujeme v místním kontextu. Kritika nemusí znamenat bezohlednost, stejně jako úcta neznamená přitakávání všemu, co druhý říká a dělá.

Tak jako tento text přináší kritické poznámky některých kroků revolucionářů a revolucionářek v Rojavě, bylo by skvělé, kdyby se stejné kritické odezvy dostávalo z Rojavy nám tady na území tzv. Česka. Revoluční hnutí je internacionalistické, proto soudružská kritika musí proudit všemi směry, aby mohla být konstruktivní součást procesu tvorby společné teorie a praxe. Pokud je sociální revoluce nahlížena jako globální proces, má k němu co říct každý, kdo o ni usiluje, což někdy pochopitelně znamená i kritizovat soudruhy a soudružky působící v jiné části světa.

Interbrigáda Tekoşîna Anarşîst v rozhovoru uvedla: „Po několika letech práce tady jsme viděli dobré i špatné stránky revoluce a náš závazek vůči ní je založen na internacionalismu a kritické podpoře.“ (9) Pokud je to skutečně tak, možná by neuškodilo, kdyby v záplavě výzev k podpoře byla více vidět i ta kritizující část. Pokud tedy jde opravdu o podporu kritickou, nikoli nepodmíněnou, nekritickou, bezmeznou.

„Praxe Tekmîl, platformy, kritiky a sebekritiky nám pomáhá růst a vyvíjet se jako revolucionáři,“ prohlašuje Tekoşîna Anarşîst. Pokud jsou tato slova upřímná a ztotožňují-li se s nimi i lidé solidarizující s boji v Rojavě, jistě tento text přijmou s nadšením jako příležitost k vývoji a růstu. Nestane-li se tak, bude to znamenat, že ne vždy jsou slova a činy v souladu a je třeba tento soulad dál hledat.

—

  • Poznámka k autorství: Je velkým přáním, aby se zbytečně nevěnovala energie spekulacím o tom, kdo tento text napsal, ale raději snaze analyzovat obsah textu, diskuzím o něm a praktickým závěrům. Zpětná vazba je vítaná na kontaktu lokomotiva1 @ riseup.net

————-

Odkazy a poznámky:

(1) Vyjmenováním těchto textů není vyjádřen souhlas s každou jejich částí!

(2) Kurdská otázka“, Islámský stát, USA a další:
https://pratelekomunizace.wordpress.com/2015/01/18/kurdska-otazka-islamsky-stat-usa-a-dalsi/

(3) Tento postoj je odvozen například od vyprávění dvou studentů žurnalistiky, kteří navštívili Rojavu v roce 2019 a přednášeli o tom v Praze. https://www.afed.cz/text/7035/navsteva-rojavy

Na přednášce popsali jak rojavská družstva fungují i jejich kolaborantský vztah k soukromým kapitalistickým podnikům.

(4) Družstva fungují kapitalisticky a v některých případech ti, co v nich pracují ani nechtějí měnit své postavení námezdně pracujících podléhajících povelům druhých. To popsal například jeden z anarchistů žijících v Rojavě, když ve svém textu umístěným na
https://amargipl.wordpress.com/2015/06/27/rojava-reality/ uvedl: „Jednou z těžkostí v Rojavě je fakt, že ekonomické skupiny se snaží organizovat dělnická družstva, která uspokojují potřeby lidí. Ale lidé často říkají: řekněte nám prostě, co máme dělat, a vyplaťte nám mzdu. Chtějí jen pracovat a dostat zaplaceno. Nechtějí převzít zodpovědnost za své životy…“

Potvrzuje to i rozhovor s Tekoşîna Anarşîst (Anarchistický boj)
https://www.afed.cz/text/7221/interbrigada-tekosina-anarsist-i , kde se
uvádí: „V Rojavě jsou komunální iniciativy a pobídky ke kolektivnímu vlastnictví, ale soukromé vlastnictví je ve společnosti stále normou, bez nějaké vážnější snahy tuhle realitu změnit. V rámci revolučního hnutí je majetek z velké části v kolektivním vlastnictví a komunální život má jasnou socialistickou orientaci, většinovou populaci však tyto myšlenky nezasáhly.“

(5) Dokonce i těch anarchistických, jako třeba brigády IRPGF (Mezinárodní revoluční lidové partyzánské síly; International Revolutionary People’s Guerrilla Forces)

(6) Neradostná realita revoluce v Rojavě – od očitého svědka, anarchisty – text dostupný na webu skupiny Třídní válka: https://www.autistici.org/tridnivalka/neradostna-realita-revoluce-v-rojave/

(7) Citováno z publikace Španělská idea svobody vydané Anarchistickou
federací https://nakladatelstvi.afed.cz/kapesni_brozury/spanelska-idea-svobody/

(8) Do češtiny ji přeložila skupina Třídní válka – https://www.autistici.org/tridnivalka/kurdistan-cs/

(9) První část: https://www.afed.cz/text/7221/interbrigada-tekosina-anarsist-i
Druhá část: https://www.afed.cz/text/7222/interbrigada-tekosina-anarsist-ii

…………………………………………

Odkazy na zajímavé texty o Rojavě:

  • Text byl redakci doručen na e-mail
This entry was posted in General, Teorie and tagged , , , , . Bookmark the permalink. Both comments and trackbacks are currently closed.