Skupina Třídní válka vydala českou verzi druhého bulletinu zaměřeného na boje známé jako „gilets jaunes“. V pdf si materiál můžeš stáhnout zde. Následuje překlad jednoho z textů, které hnutí Žlutých vest vyprodukovalo.

J E HNUTÍ ŽLUTÝCH VEST REVOLUČNÍ ? (R OUEN DANS LA RUE ) – (25. května 2019)

Revoluce, kontrarevoluce, povstání, normalizace, volby v hnutí žlutých vest. Hnutí žlutých vest je slabší než kdy jindy, i když stále existují izolovaná centra odporu a nové demonstrace Macronovi znovu připomínají, jak moc si ho a jeho politiky vážíme. Otázka voleb (nejen evropských) se v diskusích a komunikaci stala čím dál tím důležitější. Je to příležitost vrátit se zpět k tomuto bezprecedentnímu hnutí, jeho revoluční síle a k tomu, co ho chce zlomit, ale také ovládnout.

Masa a síla.

Hnutí Žlutých vest začalo před šesti měsíci s obrovským a nevídaným odhodláním. Okupace kruhových objezdů, blokády ekonomiky a neohlášené demonstrace v Paříži a později i v dalších regionech, které se často měnily v nepokoje provázené střety s policií, budováním barikád
a cíleným ničením, udávaly hnutí tón, který je třeba označit za revoluční nebo povstalecký.

Závan revoluce

Slovo revoluce měl na rtech a v hlavě každý. Ale tentokrát to nebyla prázdná fráze ani fantazie profesionálních militantů. Hnutí okamžitě převzalo symboly francouzské revoluce – francouzskou vlajku a samozřejmě i Marseillaisu, která se již nezpívala v nacionalistickém a vlasteneckém duchu, který je tak drahý extrémní pravici, ale pro pravou revoluční energii, kterou vyjadřuje. Na mnoha kruhových objezdech se objevily atrapy gilotiny a na různých místech byly uspořádány simulované popravy.

Příběh kapky vody

Všichni se shodli na tom, že daně byly jen poslední kapkou, která způsobila, že pohár přetekl. Žluté vesty ve skutečnosti povstaly proti Macronovi a pohrdání politických elit, ale také proti politickému systému, který nám pod rouškou demokracie vlastně nedává žádnou moc, stejně jako proti ekonomické logice, která malé hrstce umožňuje hromadit neslušně velké bohatství, zatímco většinu drtí v existenciální nejistotě. Revoluce vždy odkazuje na myšlenku rozchodu se systémem a žluté vesty se rozhodně chtěly (více či méně zmateně) rozejít s logikou, kterou Macron dokonale ztělesňuje. Rozejít se s opovržením vládnoucích tříd, s politikou politiků, s bídou, kterou poslední generace kapitalismu slibuje obyčejným lidem.

Preventivní kontrarevoluce a sériové mrzačení.

Pod hrozbou tohoto povstaleckého tlaku udělala vláda první drobné ústupky. Zrušila uhlíkovou daň, falešně valorizovala minimální mzdu [SMIC] prostřednictvím prémií pouze pro vyvolené a konečně zrušila zvýšení CSG pro některé důchodce. Macron se pokusil hrát na strunu „Rozuměl jsem vaší touze po dialogu“ a zahájil gigantickou podvodnou a propagandistickou PR operaci, čili velkou debatu. Kolik to stálo? 12 milionů EUR na nové drobné ústupky, které samozřejmě nikoho neuspokojují. Tedy obrovský propadák. Zároveň se však vláda s tímto tlakem vypořádala a rozhodla se zavést represivní opatření (zahrnující jak policejní, tak soudní mašinérii), která nemá, pokud jde o brutalitu, v 5. republice, s výjimkou kolonií, obdoby. Za posledních 6 měsíců jsme byli skutečně vystaveni záplavě kontrarevolučních a protipovstaleckých opatření. Podle ministerstva vnitra bylo zraněno 3 830 lidí, 8 700 jich bylo zadrženo, vystřeleno bylo 13 460 projektilů LBD 40 a 1 288 výbušných granátů slzného plynu GLI-F4. „Zranění“ a další rozbité tváře (gueules cassées stejně jako zranění z války), „zmrzačení pro výstrahu“, jak zní jméno jednoho kolektivu zraněných, toho budou po zbytek života živým svědectvím.

Napětí mezi povstáním a normalizací

Samozřejmě, že existují rozpory a napětí naprosto přirozené pro vzpouru, která ani zdaleka není homogenní a která je mixem různých tužeb a diskursů, způsobů práce, forem organizace a rozdílných taktických orientací. Zaprvé, je tu napětí mezi počáteční revoluční silou hnutí a tím, co souvisí s jeho normalizací nebo dokonce jeho neutralizací. Na jedné straně existuje množství a odhodlání těch, kteří od 17. listopadu blokují všechno možné, bezuzdný a spontánní hněv těch, kteří útočí na mýtné brány a veřejné budovy, jako je prefektura v Le Puy en Velay, nebo těch, kteří se chtějí za každou cenu dostat se do Elysejského paláce. Ony bláznivé dny 24. listopadu a 1. a 8. prosince, které se proměnily v lidovou vzpouru a nechtěly nic jiného než Macronovu rezignaci. Hnutí si není jisté, kam vlastně směřuje, ale to může být podmínka pro to, aby došlo co nejdále. V každém případě je to tato síla, která oslabila a otřásla mocí a vyrvala jí pár drobků.

Na druhé straně je to, čemu říkáme linie normalizace. Velmi brzy se objevilo přání získat podporu některých volených funkcionářů a zasílat jim stížnosti nebo je dokonce žádat, aby je podepsali. Poté se objevily jasné a racionálně formulované požadavky formulované kolem fiskálních (obnovení solidární daně z bohatství ISF), sociálních (zvýšení všech minimálních sociálních dávek) a politických (referendum RIC) otázek. Zejména posledně jmenované odvedlo značnou část naší energie (petice, konference atd.) A stalo se zázračným řešením všech našich problémů. Ale i když vyjadřuje legitimní touhu rozhodovat sami o sobě, ve skutečnosti nás připravuje o dočasnou rovnováhu sil, jíž jsme součástí, a zároveň nás činí závislými na institucionálních mechanismech. I kdyby nám byl poměr sil nakloněn, trvalo by celé měsíce, než by byl RIC zakotven v ústavě, a další měsíce, než by proběhlo první hlasování. Zároveň s tím hnutí opustily umírněné žluté vesty (odpočívej v pokoji Jacqueline), jiní vytvořili strany nebo sestavili kandidátky pro evropské volby (Ingrid Levavasseur) a byli často smeteni odmítnutím žlutých vest. Ještě jiní stále trvají na nahlašování demonstrací a pokračují v pacifikaci
hnutí.

Vojna a mír

Příznakem tohoto napětí je protiklad mezi „pacifismem a násilím“, což je abstraktní, prázdná a vlastně moralistická opozice. Otázka násilí se vždycky staví špatně. Zaprvé proto, že prvotním násilím je násilí státu a jeho policie. A pacifismus mnoha žlutých vest vzal pod ranami obušků a gumových projektilů rychle za své. Existují lidé, kteří se nazývají pacifisty a příznivci nenásilí, není však nikdo, kdo by se prezentoval jako násilník a nepacifista. Nejde o to, abychom byli pro násilí nebo proti němu, ale abychom si byli vědomi následujícího faktu: existují situace, kdy se lidový hněv vyjadřuje násilným způsobem a nikdo s tím nemůže nic udělat. Je důležité si uvědomit, že toto násilí je legitimní a produktivní, což nám potvrdí byť i jen letmý pohled do historie. Násilí žlutých vest bylo tohoto druhu. Lepením nálepek revoluci neuděláme, i když násilí může samozřejmě nahánět strach. A bohužel to není současná dynamika hnutí, která nám umožní něco získat. […]

Závěrečná epizoda?

Nikdo neví, jak hnutí žlutých vest skončí. Má několik možných budoucností. Budoucnost sdružení, klasickou budoucnost prostřednictvím politiky a voleb. Na některých místech se žluté vesty dál organizují konkrétně a dál budují kolektivní a solidární formy života, které nám připomínají ZAD. Hněv a frustrace z toho, že dosáhli tak mála, zároveň s definitivním odmítnutím politické třídy, by také mohly posílit touhu po fašismu, která se objevuje v každé době krize. Je však také možné, že dosud žhavé uhlíky znovu vzplanou ve zničující oheň při další Macronově provokaci nebo provokaci toho, kdo ho nahradí. Protože to, co jsme zažili se žlutými vestami, se nepodobá ničemu, co jsme kdy poznali. Vláda nám toho dala málo, ale získali jsme hodně.

Porušili jsme atomizaci a osamělost, kterou nám nabízí tento svět. Spojili jsme se a zažili svou kolektivní sílu při objevování solidarity, bratrství a života v komunitě. Obsadili jsme, blokovali, demonstrovali a napadali symboly moci. Moc se otřásala a chvěla se před hněvem tohoto podivného lidu, který vzniknul před našima ohromenýma a smějícíma se očima. Lidé z kruhových objezdů. Macrona jsme porazili a zničili alespoň symbolicky.

Není pochyb o tom, že toto hnutí je historické. Ano, žluté vesty skutečně oživily revoluční sílu a touhu. Síla povstání si prošla procesem normalizace a pacifikace. Síla, která se rozbila o státní represi. Nezapomeneme na ni, protože nezapomeneme na radost, kterou jsme zažili, když jsme si uvědomili míru své kolektivní síly. Jsme na správné cestě.

Hej! Hej! Hej!

• Zdroj ve francouzštině: Les gilets jaunes et la révolution https://rouendanslarue.net/le-mouvement-des-gilets-jaunes-est-il-revolutionnaire/
• Přeložila Třídní válka