Medz Yeghern; Shoa; Naqba, Anfal. Čtyři slova, která se k nám dostávají od roku 1915, aby popsala masové vyhlazování lidí. Holokaust nebo genocida. To druhé slovo je legální a specifické, kompromis se Stalinem v roce 1945, aby se jeho masové vyvražďování “odpůrců” nebo etnik z třídních či politických důvodů vyjmulo z trestního vyšetřování.

Obvinění z genocidy se množí na obou stranách války na Ukrajině. K masovému vyvražďování nepochybně dochází a bojující strany si vzájemné vyhlazování přisuzují jako zlý úmysl druhé strany, ačkoli přísná právní kritéria odlišné a etnické nebo kulturní skupiny pravděpodobně nebudou splněna.

K vraždění však dochází, neboť se nyní předpokládá, že během prvních sta dnů zemřelo nejméně 50 000 lidí. Klíčovou obětí je odlišná skupina, která však nespadá pod klinickou zákonnost. Touto skupinou jsou lidé jako my, obyčejní lidé bez investic do průběhu a výsledku konfliktu. Dělnická třída na obou stranách. Rodiny ruských odvedenců svádějí právní bitvy o návrat svých dětí z fronty, zatímco “smluvní” vojáci odmítají obnovit službu nebo si nechávají právně poradit, jak ji odmítnout ze zdravotních důvodů. Ruští státní zástupci se zatím vyhýbají publicitě a aktivnímu stíhání těchto disidentů. Zpodobných důvodů se vyhýbají i plné mobilizaci.

Na samotné Ukrajině, kde je čtvrtina obyvatelstva vysídlena, mají muži ve věku 18-60 let zakázáno vycestovat, protože stát se snaží dostat do zbraně milion lidí. Naše třída je nadále terčem útoků v širším měřítku, protože důsledky tohoto konfliktu se šíří. Turecko využívá žolíka svého veta v NATO ohledně přijetí Švédska a Finska jako zástěrky pro svou nově vyhlášenou ofenzivu proti Rojavě a syrským YPG. Dosud se takovému obnovenému útoku vyhýbalo, ale pachatel druhé genocidy ve 20. století, proti Arménům (první byla německá v Namibii), se osměluje při vyřizování účtů s Kurdy. Spoléhá na to, že je USA obětují pro rozšíření západní aliance.

A nejde jen o krev a bomby, ale také o žaludky a potraviny. Podle OSN je nyní 1,6 miliardy lidí v kritické potravinové nouzi. Pětina světové populace se stává postradatelnou pro válečné cíle tohoto konfliktu. Nedávná žádost Africké unie adresovaná Rusku, aby odblokovalo přístavy, se zatím setkala pouze se slovy: “Rusko je vždy na straně Afriky,” říká Putin, zatímco břicha kručí, nezaměstnanost roste a sociální nepokoje se šíří.

Kolik ponížování je pro Rusko příliš, nebo čeho by se měla Ukrajina vzdát, taková je současná podoba debaty. Ruský stát nebo ukrajinský stát se však liší od pracujících, kteří žijí v obou zemích a kteří na tuto válku doplácejí a budou doplácet ještě dlouhá léta.

Důležitější otázkou pro nás jako revolucionáře a internacionalisty je, jak jako pracující třída šíříme odpor k této válce a projevujeme solidaritu s těmi z naší třídy, kteří jsou pod palbou, aby umírali za zájmy kapitálu? Defétismus není pacifismus, to si nemůže dovolit – je to aktivní obrana společenství a odpor proti myšlence kapitalistického vítězství nebo kapitalistického míru.

Mír, který si představují, pokud to kdy zbrojní průmysl a kapitál dovolí, je již předem definován jako zamrzlý nebo probíhající válečný konflikt. Neúprosný výnosný mlýn, který mele těla pracujících, aby živil moc západem podporovaného milionáře Zelenského a kleptokratického diktátora Putina. Mezitím zbrojní ekonomika globálního kapitálu v reálném čase studuje klíčové ukazatele výkonnosti svých nejnovějších technologií.

• Zpracováno podle článku No War! No Peace!
  https://www.anarchistcommunism.org/2022/06/08/no-war-no-peace/