Následující rozhovor s projektem Komunistická levice je zde zveřejněn přestože Kronika odporu s touto skupinou nesdílí některé postoje. Rozhovor je přínosný především svou analytičností třídního terénu v českém regionu. Právě to je důvod, proč je zde sdílen. Původně vyšel v dubnu 2022, proto je třeba brát v úvahu neaktuálnost některých v něm uvedených údajů.

• Naše odpovědi ohledně Česka a války na Ukrajině pro ruské soudruhy

Skupina ruských marxistů nás požádala o odpověď na pár otázek ohledně Česka a války na Ukrajině. Zde jsou jejich otázky a naše odpovědi (otázky jsou označeny “T” – tazatel, naše odpovědi “O”).

T: 24. února Putin oznámil zahájení speciální vojenské operace a ruské ozbrojené síly vtrhly na Ukrajinu. Jaká byla v České republice reakce na tuto zprávu, zejména běžných českých občanů, pracujících lidí?

O: Ještě ten den odpoledne ukázal průzkum, kterého se zúčastnilo 1091 lidí, na 90% odsouzení ruské státní operace; 70 % účastníků souhlasilo s přijetím válečných uprchlíků, 28 % by podpořilo ozbrojený protiútok NATO proti ruským silám a 80 % podporovalo ekonomické sankce. Ve stejném průzkumu však 60 % lidí vyjádřilo obavy z uprchlíků. Kdo je těch zbývajících 10 % lidé, kteří invazi „neodsoudili“, těžko říci.

Propagandistická mašinérie jede na plné obrátky, takže výroky, že i Západ prováděl vojenské invaze a že místo zmírňování napětí konflikt eskaloval, byly okamžitě odsuzovány a lidé, kteří takové výroky říkali, byli a jsou označováni za ruské agenty.

Po první vlně solidarity (čeští občané poslali na podporu Ukrajiny rekordních 10 000 000 000 rublů/ 110 000 000 eur; z nichž 2 631 000 000 rublů/ 28 780 000 eur bylo zasláno přímo ukrajinskému velvyslanectví, které použilo 2 256 000 000 rublů/ 24 670 000 eur na nákup zbraní – čísla jsou aktuální k 29. březnu) nyní pomalu narůstá nedůvěra a xenofobie; internetoví trollové začali šířit své fake news, které mají xenofobii posilovat.

Pokud jde o Ukrajince, bylo jich k 31. prosinci 2021 v ČR podle předběžných údajů ředitelství Služby cizinecké policie 196 875 (jde o nárůst o 31 221 oproti předchozímu roku), poměr mezi ženami a muži byl vyrovnaný. Podle průzkumu na 61 % podniků nemá odchod ukrajinských pracovníků-mužů žádný dopad, 28 % uvedlo, že dopad bude mírný; lze předpokládat, že největší dopad bude mít na stavebnictví.

Nového maxima 50 % dosáhla podpora pro obnovení základní vojenské služby, avšak vláda o obnovení služby neuvažuje, prý nejsou kapacity a výcvik branců na moderní zbraňové systémy by byl obtížný; dále desetinásobně vzrostl zájem o vstup do aktivních záloh; obchody se zbraněmi hlásí nedostatek střelných zbraní a střeliva; vláda zvyšuje vojenský rozpočet.

Do dubna požádalo stát o povolení vstoupit do legií cizích států zhruba 600 českých mužů. Pokud tomu dobře rozumíme, většinou jsou řazeni do místních jednotek teritoriální obrany, aby bojovali po boku oficiální ukrajinské armády; kolik českých mužů odešlo do války, je podle ministra vnitra v desítkách či nižších stovkách (Česká televize natočila rozhovor s českým bojovníkem u Irpinu a ten uvedl, že viděl jen pár Čechů), ale jsou i tací, kteří o žádné povolení nežádali a odešli sami.

Pokud jde o reakce kolektivních organizací dělnické třídy, musí čtenář pochopit, že v ČR neexistuje ani jeden odborový svaz, který bychom mohli označit, i když pomineme všechny současné nutné nedostatky, za svaz reprezentující pozici dělnické třídy, tj. takový, v němž by každý potenciální boj třídními metodami a prostředky nebyl okamžitě zadušen.

Tak reakce Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), největší české odborové konfederace, požaduje „okamžité zastavení vojenských operací ruských vojáků, otevření dialogu ke smíru a zvýšení tlaku na ruského prezidenta a jeho vládu prostřednictvím všech nezbytných forem sankcí. Je potřeba i nadále nepolevit a poskytovat vojenskou, finanční a humanitární podporu.“

Vojenská podpora prostřednictvím ukrajinských odborů? To je pouze rétorika. ČMKOS totiž jako součást ITUC/ETUC počítá s tím, že „světoví a evropští lídři budou chránit celistvost Ukrajiny i bezpečnost všech ostatních zemí v regionu“. ČMKOS nikdy neodmítla zbrojení! Takže když naše vláda zvyšuje vojenský rozpočet, konfederace svým souhlasem s prohlášením ITUC/ETUC zdůrazňuje, že pracující „nesmí nést hlavní tíhu války. Vyzýváme vlády, aby zajistily, že největší břemeno sankcí ponesou ti, kteří mají nejvíce prostředků“. Její podpora „posílení role státu v ekonomice a společnosti“ tak není žádným překvapením. Její sekce, OS KOVO, odborový svaz kovodělníků, poslala přímo Červenému kříži 1 917 000 rublů/20 420 eur. Nijak se neliší od své mateřské konfederace, podporuje „uzavření nebe nad Ukrajinou“ a sdílí výzvu Odborového svazu kovodělníků a horníků Ukrajiny, která výslovně požaduje vojenskou výzbroj, zbraně, a to jak pro územní obranu, tak pro regulérní armádu.

T: Ihned po vypuknutí válečných akcí na Ukrajině zahájily buržoazní vlády a kapitalisté v Evropě, USA na jedné straně a Rusko na straně druhé politiku tvrdých hospodářských sankcí a protisankcí vůči sobě navzájem. Také více západních společností omezilo výrobu svého zboží v Rusku a ukončilo s ním obchodní vztahy. Pro ruskou dělnickou třídu to mělo bezprostřední dopad v podobě růstu cen (a to při již tak nízkých mzdách) a rostoucí nezaměstnanosti. Měla nebo bude mít tato politika buržoazie v Evropě a Rusku vliv na životní úroveň českých pracujících?

O: Musíme se vrátit zpět do října 2021. Tehdy došlo k bankrotu několika přeprodejců energií kvůli rostoucím cenám energií, což mělo dopad na 945 437 odběrných míst, samozřejmě včetně obrovského množství dělnických rodin s nízkými příjmy, které byly nuceny přijmout nové a dražší smlouvy, a ještě než přestoupili k novému dodavateli, tak musely zaplatit obrovské částky jako zálohu za dočasné smlouvy s dodavateli poslední instance (cca 36 000-91 500 rublů/ 400-1000 eur); tato událost a rostoucí inflace daly mnoha pracujícím jasně najevo, že jejich peněženky budou v roce 2022 mnohem tenčí.

Co se týče pohonných hmot, jejich cena na čerpacích stanicích je stále o zhruba 30 rublů/litr (0,33 €/litr) vyšší než v červenci 2014, a to se započtením úprav cen ropy, kurzu amerického dolaru k české koruně, daní a inflace (ke 4. dubnu stál litr 179 rublů/ 1,97 € a 24. února 136 rublů/ 1,5 €). Někteří odborníci to vysvětlují jednak zvýšením marží, jednak celkovou panikou na světovém trhu, která způsobuje obrovské výkyvy. Každopádně takové ceny znamenají velký nárůst výdajů a podle průzkumů se někteří lidé chystají přejít na veřejnou dopravu jako alternativu.

Co se týče železné rudy, česká ekonomika dováží 82 % z Ukrajiny a 12 % z Ruska, dopad by tedy mohl být značný, obzvlášť když její cena za tři týdny po začátku invaze vzrostla o 51 %.

Pokud jde o další suroviny, je třeba zmínit palladium a neon. První z nich je velmi důležitou složkou pro výrobu katalyzátorů a jeho cena za poslední tři měsíce vzrostla; Rusko produkuje asi 30 % veškeré světové produkce palladia a největším výrobcem je ruská společnost Nornickel. Neon, jehož světovou produkci pokrývají z 50 % dvě ukrajinské společnosti Ingas z Mariupolu a Cryoin z Oděsy, které kvůli válce zastavily svou činnost, je velmi důležitou komponentou pro výrobu mikročipů, týká se tedy opět automobilového průmyslu a jeho cena se od prosince 2021 zvýšila 5krát.

Český automobilový průmysl byl nedostatkem mikročipů zasažen již během pandemie. Škoda Auto musela zastavit výrobu, protože neměla volné kapacity, kam umístit nedokončené vozy. Mezi dodavatele Škody Auto patří i ukrajinské firmy a dodavatelský řetězec již byl zasažen – výroba modelu Škoda ENYAQ iV byla omezena, některé směny byly zrušeny a pracovníci jsou refundováni z 80 %, především kvůli potížím s dodávkami ukrajinské firmy Leoni zajišťující kabeláž, dopadá to i na další modely Škoda; podle posledních zpráv Leoni obnovila provoz. To je zřejmě důvod, proč čeští průmyslníci žádají vládu o tzv. kurzarbeit opatření.

Jednou z firem, které by mohly být válkou a sankcemi ovlivněny, je podnik na výrobu letadel LET Kunovice; jeho vedení tvrdí, že ho nevlastní 18. nejbohatší Rus Iskander Machmudov, ale jeho obchodní partner Andrej Kozicyn, který na žádném sankčním seznamu není. Hlavním trhem této společnosti bylo Rusko, a proto je ohroženo 1 000 pracovních míst, protože společnost nemůže od 29. března s Ruskem obchodovat; přestože se vedení snaží najít nové trhy, proslýchá se, že dočasné pracovní smlouvy nebudou obnoveny. Pokud jde o česko-ruský obchod celkem, do Ruska odcházejí pouze 2 % veškerého vývozu a z Ruska pochází pouze 3 % českého dovozu, což znamená 1,6 % HDP na vývoz a 2,4 % na dovoz.

Diskutuje se také o zvýšení cen potravin. Pšenice dosáhla minulý týden na pařížské burze svého cenového maxima, což ovlivňuje i ceny pšenice a mouky v Česku. Ceny kukuřice a sójového oleje rovněž atakují desetileté cenové maximum. To vše samozřejmě ovlivní ceny v Česku, navíc pekárenský průmysl údajně používá k vytápění pecí plyn, takže ceny chleba porostou, a to by mělo také přispět k růstu inflace.

Mzdy by měly letos podle březnového šetření České národní banky nominálně vzrůst o 6,5 %, ale pokud vezmeme v úvahu inflaci, která je aktuálně 13,4 %, pak dostaneme 6,9 % poklesu reálné mzdy. K takovému propadu v historii od roku 1993 nikdy nedošlo.

Vláda složená z konzervativně-liberální pravice, křesťanské lidové strany a Pirátské strany schválila navýšení armádního rozpočtu o 1 miliardu korun na nákup ručních palných zbraní pro armádu; ta by měla být přesunuta z rozpočtové rezervy, armáda by tak měla operovat s 89,15 miliardami korun, což je cca 4,7 % z celého rozpočtu na rok 2022; v současnosti činí výdaje na armádu cca 1,4 % HDP.

Obecně se tedy české podniky obávají poklesu průmyslové výroby, a to především kvůli nedostatku komponentů původně přicházejících z Ukrajiny a Ruska a růstu nákladů na energie (zejména plyn). Energetická náročnost české ekonomiky je obrovská, protože Česko je velmi průmyslovou zemí (30 % HDP).

Lidé mají obavy o své mzdy a úspory. Podle průzkumu 68 % obyvatel změnilo nebo se chystá změnit své chování, pokud jde o výdaje. Předpokládáme-li tedy pokles reálných mezd a nový útok na obyvatelstvo prostřednictvím škrtů ve výdajích na sociální systém, nebudou tyto škrty pravděpodobně čelit masivní reakci, protože současné vládní strany jasně deklarovaly svůj záměr dát výdaje do pořádku a odsoudily předchozí „populistickou“ vládu za kupování si voličů prostřednictvím nerozumných výdajů. Neočekáváme skokové zvýšení nezaměstnanosti, protože průmysl má již delší dobu hlad po pracovních silách.

T: Na útěku před zkázou a smrtí se miliony ukrajinských civilistů staly uprchlíky, a to jak na Západě, tak na Východě. Jak na příliv uprchlíků reagovala česká společnost (a východní Evropa obecně).

O: Jedna ze zpráv uvádí, že v zahraničí pracuje asi 4,5 milionu Ukrajinců, tedy asi čtvrtina všech ekonomicky aktivních obyvatel. Pokud jde o Česko, Ukrajinci sem jezdí za prací dlouhodobě a jejich počet každoročně stoupá (poslední údaj je 196 875). Mezi ukrajinskými pracovníky v ČR je obecně vyšší podíl základního vzdělání, z čehož vyplývá důvod, proč pracují převážně ve stavebnictví a zpracovatelském průmyslu. V médiích se zatím neobjevil žádný skandál, který by se týkal Ukrajinců, takže mezi Čechy a Ukrajinci nepanuje žádné napětí.

Kromě již zmíněné finanční podpory pomáhají Češi ukrajinským uprchlíkům kolektivně i individuálně prostřednictvím sbírek různých věcí, které by mohly být užitečné lidem prchajícím před válkou jen s pár kufry, a s poskytováním ubytování ve vlastních domovech. K 2. dubnu je v ČR 254 500 uprchlíků z Ukrajiny, téměř polovina z nich jsou děti, zbytek tvoří zhruba 80 % žen a 20 % mužů. Každý Ukrajinec, který dostane speciální vízum, dostane zdarma zdravotní pojištění (placené státem), dokud si nenajde regulérní práci. Zdá se však, že solidarita poskytovaná Čechy by měla být pouze dočasná, 60 % lidí si myslí, že pomoc by měla být poskytována pouze několik měsíců, 25 % uvedlo, že pomoc by měla skončit po jednom, maximálně dvou letech.

S rostoucími cenami se začala šířit nedůvěra, strach a dokonce xenofobie. Symbolickou fámou, sdílenou prostřednictvím falešných zpravodajských kanálů, je, že Ukrajinci mají drahé mobilní telefony a oblečení a pohrdají poskytnutou materiální pomocí – tedy nevypadají jako otrhaní váleční uprchlíci, ale jako ekonomičtí migranti –, nebo že úřady práce nabízejí práci pouze Ukrajincům. Typický Čech chápe, že jsou v nouzi, a pomáhá jim, ale zároveň má obavy z dopadů na svůj život.

Uprchlíci chtějí okamžitě nastoupit do práce, bez ohledu na úroveň vzdělání přijímají většinou nekvalifikovanou a/nebo práci na zkrácené úvazky. Česká buržoazie novou a levnou pracovní sílu vítá, máme tu zhruba 350 000 volných pracovních míst z nichž asi 70 % se zaměřuje na pracovníky se základním vzděláním a nabízí výdělky blízké minimální mzdě. Oficiální odborová konfederace se obává zneužívání uprchlíků a požádala stát, aby posílil pracovní inspekce a postihy za nelegální zaměstnávání.

Pokud bychom se vrátili do uprchlické krize v roce 2016, tak vidíme diametrální rozdíl jak ve veřejném mínění, tak v činnosti státu; rasismus a xenofobie vůči africkým a asijským uprchlíkům byly a stále jsou obrovské. Symbolický příklad z televizního zpravodajství – po reportáži ukazující solidaritu a pomoc Čechů ukrajinským válečným uprchlíkům následuje reportáž ukazující odchyt nelegálních afghánských migrantů, kteří jsou jako ekonomičtí migranti okamžitě vyhoštěni z ČR.

T: Jaký je postoj hlavních levicových stran a organizací v ČR k současnému válečnému konfliktu na Ukrajině? Existují nějaká politická uskupení s proletářským internacionalismem? Jaké jsou základní principy těchto skupin?

O: Pro čtenáře asi nebude překvapením konstatování, že převážně levicové subjekty podporují, i když některé z nich s kritickým postojem, ozbrojený odpor Ukrajinců proti Rusku. Často si hrají se slovy a prohlašují, že podporují Ukrajince, což není tak explicitní jako kdyby podporovali ukrajinský kapitalistický stát.

Pokud jde o „Komunistickou“ stranu Čech a Moravy (KSČM), nástupkyni stalinistické strany staré éry, s aktuálním počtem členů 26 215, které se poprvé od roku 1992 nepodařilo se svými 193 817 hlasy (3,6 %) vstoupit do Poslanecké sněmovny ve volbách v roce 2021, tato organizace „nesouhlasí“ s „vojenskými operacemi ruských ozbrojených sil na území Ukrajiny“. Nezapomíná opakovat, že odpovědné není jen „Rusko, ale také USA, Evropská unie a pakt NATO, stojící za kyjevským režimem. Ten již osm let vraždí obyvatele Donbasu, mezi nimi ženy a děti“. „Systémovou příčinou je pak prosazování ekonomických a politických zájmů velmocí a jejich soupeření o přerozdělení sfér vlivu…. Jsou to totiž imperialistické choutky kapitálu, jež v honbě za ziskem opakovaně překračují tenkou hranici míru.“ KSČM odmítá výdaje na vyzbrojování Ukrajiny, i když prakticky tak dnes může činit jen v místních a regionálních zastupitelstvech.

Většina trockistů (Socialistická solidarita, SocSol, člen trockistické International Socialist Tendency, nejliberálnější; Socialistická solidarita Budoucnost; Levice, levicová strana, konglomerát různých levičáků, včetně obou zmíněných trockistických organizací, aby se dostala do parlamentu a místních, regionálních zastupitelstev) předstírá svůj socialistický postoj superelastickou formulací, že „hlavní síla (. …) mezinárodní protiválečné hnutí (…) se musí vší silou postavit za ukončení ruské agrese a zároveň odmítnou expansionistickou politiku NATO. Nesmí existovat jen falešná volba mezi Moskvou a západem“ (SocSol).

Nepodporují expanzionistickou politiku NATO, ale ponechávají si možnost ozbrojeného boje, krajní „silou“ nemůže být nic jiného než boj se zbraní, vyhnat ruského agresora z Ukrajiny; to znamená, že „podporujemme mimo jiné vyslání vojenského vybavení“ (Levice).

Tato změť je největším představitelem českého levičáctví, dokázala zmobilizovat stovky stoupenců z různých sociokulturních prostředí. Další trockisté, organizace Marxistická alternativa, členka International Marxist Tendency, která otrocky tvrdí, že v roce 1948 starý režim únorovou „revolucí“ „[dosáhl] ekonomické báze socialismu… Z politického hlediska však došlo k zaškrcení demokratických dělnických akčních výborů a převedení jejich moci na stát a vládu“, odmítá podporu kterékoli ze stran konfliktu a ostře kritizuje ostatní trockisty, anarchisty,… za jejich podporu ukrajinského státu a hlásí se k revolučnímu defétismu a proletářskému internacionalismu. Tato skupina je velmi malá, jedná se o skupinu mladých lidí.

Pokud jde o ty, kdo se označují za marxisty nebo komunisty, je třeba zmínit Mouvement Communiste/Kolektivně proti kapitálu, ve skutečnosti je Kolektivně proti kapitálu, operaistická skupina, českou „sekcí“ MC; vznikla z Organizace revolučních anarchistů Solidarita, která se rozdělila na „marxistický“ a anarchistický proud. Tato skupina se již v minulosti postarala o rozruch svým prohlášením, že sametová revoluce v roce 1989 byla pro českou dělnickou třídu promarněnou příležitostí. Avšak o válce na Ukrajině prohlásila: „První povinností komunistů je všemi dostupnými prostředky, ty jsou však dnes velmi slabé, podporovat ozbrojené demokratické hnutí, aby se emancipovalo od symbolického poručnictví zkolabovaného ukrajinského státu. (…) komunisté nezastávají pacifistickou interpretaci revolučního defétismu. Rozklad revolučního defétismu v pacifismus je dnes vyjádřen odmítnutím kritické podpory odporu s pomocí klasického prohlášení, že obě válčící strany jsou stejné (…) V Ukrajině, tak jako všude jinde, kde propuknou kapitalistické ozbrojené konflikty, by bylo objektivně nejpříznivějším scénářem pokračování války, které by bylo přerušované díky ruským ztrátám, kdy by lidový odpor kompletně a definitivně převzal místo pravidelné ukrajinské armády.“ Aby nedošlo k mýlce, upřesnili v komentáři na Facebooku: „je to boj na obranu života před jeho stalinizací, návrat „sovětských dob“ s represemi a cenzurou a potlačováním individuálních a kolektivních svobod je to, čeho se lidi v Ukrajině bojí a čemu vzdorují. Odtud „definice“ ukrajinského boje jako ozbrojeného demokratického. (…) Je myslitelný i jiný následek [ozbrojeného demokratického boje, tj. takový, který neposiluje stát]? Ano, pokud onen boj pracující ustaví na třídním základě, začnou si všímat toho, že velcí ukrajinští podnikatelé nejsou vidět ani slyšet, nestabilní situaci si přisvojí například odmítnutím respektovat vlastnická práva, začnou vyplňovat prostor, který vyklízí stát, po svém a vlastními, nezávislými strukturami, na úrovni svépomoci i vojenské obrany.“

Přestože je tato organizace malá, má nějaké příznivce v levicovém, antifašistickém a anarchistickém prostředí, veřejně vystupují (20–50 účastníků) na různých levicových a alternativních kulturních akcích. Jsme rádi, že svůj postoj vyjádřili tak jasně, protože každý teď vidí jejich oportunismus. Můžeme říci, že jejich postoj je zcela odtržený od reality, a to jak ve smyslu historickém, tak co se týče poměru sil mezi třídami a mezi státy či bloky států. Především nedošlo k organizovanému vyjádření hnutí dělnické třídy, tj. hnutí, které se pohybuje a má stejné cíle, navíc když fantazírují o „brigádách proletářských bojovníků za sociální revoluci,“ zdá se, že je to ve stylu Bucharinova „socialismu v jedné zemi“. Vymýšlejí si argument o rozpadu ukrajinského státu a zmateně popisují válku na straně Ukrajiny jako ozbrojený občanský odpor. Vojenští experti popisují současnou fázi války jako dělostřeleckou, bez ohledu na četné obrázky tanků; odtud důležitost radiolokačních informací většinou poskytovaných NATO, drony, tedy něco, co je mimo realitu drobných občanských partyzánů. Jak by se tedy mohl stát zhroutit, když je schopen udržet dovoz zbraní z NATO a získat nové půjčky ze Západu!? Pakliže jsou třídní kolaborace, demokracie, dělnická aristokracie a sociální tlumiče důležitými překážkami bránícími obnovení otevřeného třídního boje na Západě, proč bychom to měli podporovat na Ukrajině, zvláště když zhruba 4,5 milionu ukrajinských pracujících (tedy asi čtvrtina ekonomicky aktivního obyvatelstva) opustilo tento skvělý demokratický stát a odešlo pracovat do zahraničí, protože je jejich vlastní demokratická buržoazie drsně vykořisťuje! Ukrajinská buržoazie, plně v pasti půjček poskytnutých Západem, se z neutrálního státu stala spojencem Západu/NATO. Přestože věděli, že Rusko bude reagovat, riskovali životy svých lidí a budoucnost své výrobní mašinérie. Lidé museli umírat, aby Ukrajina přišla s desetibodovým návrhem z 29. března, který se v podstatě neliší od status quo ante bellum. Není to nic jiného než ironie a cynismus ukrajinské buržoazie.

A konečně, pokud si Mouvement Communisme/KPK přeje „pokračování války“, což předpokládá dovoz zbraní a financí ze Západu pro ukrajinský stát, pak je logické, že každý třídní odpor proti kapitalistické válce na Ukrajině na Západě musí být znemožněn; to znamená, že proletáři na Západě musí trpět, nést na svých bedrech výdaje svých států, trpět poklesem reálných mezd, mlčet k vyzbrojování kapitalistických států, tedy zůstat jen „třídou“ pro sociology, místo aby se stali historickou silou. Pro nás je takový postoj otevřenou dezercí podobnou zradě v roce 1914, kdy byl „pokrokový“ demokratický režim ospravedlňován podporou vlastního válčícího státu; komunisté se musí „vzepřít pocitům většiny dělníků a navzdory všemu hájit historické zájmy proletariátu“; navíc nám historie ukazuje, že proletariát může vyjít vítězně z kapitalistické války zatímco bojuje proti vlastní vládnoucí třídě a za okamžité ukončení války, ukazuje nám také, že demokratická lidová fronta zahrnující revoluční dělnické síly proti protivníkovi označovanému za reakčního a autokratického znamená předání moci od revolučních dělníků buržoazii.

Pokud jde o anarchisty, nic nového pod sluncem. Kolik anarchistů, tolik názorů, ale obecně kopírují postoje většiny výše popsaných trockistů, akorát jako velcí antiautoritáři zdůrazňují roli Putina, skutečného führera ruského nacionalismu.

T: Co si myslíte o potřebě mezinárodní koordinace? Jaké principy by mohly být základem takové koordinace?

O: Pokud bychom měli brát v úvahu pouze ČR, pak bychom upadli do těžké deprese. Ale v zahraničí jsme viděli některé pozitivní jiskry, jiskry, které zatím ještě nedokážou zažehnout oheň, jenž by otřásl paláci buržoazní moci. Máme na mysli odmítání převozu nebo nakládání vojenské techniky dělnickými kolektivy. Zaregistrovali jsme několik přístavních dělníků odmítajících vykládat ruskou ropu, kterou se ruské státy snaží prodávat pod cenou, avšak takové reakce vnímáme jako disproporční s ohledem na blok NATO/USA.

Vzhledem k tomu, že válka vyvolala ještě agresivnější zbrojení států, bude to dělnická třída, kdo na to doplatí. A je děsivé číst, že Polsko, náš sousední stát, hlasitě uvažuje o umístění amerických jaderných zbraní na své území. Zdá se, že bojovné odborové hnutí v Polsku je stále slabé, avšak zaznamenalo určitý růst, proto doufáme, že bojovné odbory budou schopné organizovat dělníky a spolupracovat s bojovnými dělníky v tradičních odborových organizacích, i když třídně kolaborantských organizacích obecně, a vybudovat jednotnou odborovou frontu, tj. jednotnou frontu dělníků, a vést tvrdý boj za dělnické cíle, jejichž realizace objektivně zbrzdí vládní plány na masivní útok na životní a pracovní podmínky dělnické třídy a na pokračování zbrojení pro další světovou válku.

Moc vládnoucí třídy pramení z nejednotnosti pracujících, a to jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Mezinárodní koordinace odborů bude ještě těžká. Třídní kolaborace má stále navrch a často malé bojovné odbory buď vedou konkurenční války, nebo upadají do ideologického sektářství, a to na národní i mezinárodní úrovni. Praktická potřeba mezinárodní koordinace bojů je zřejmá, některé kroky již byly učiněny, ale dospět k mezinárodní organizaci bojovných odborů bude ještě těžkým bojem. Platformou pro národní a mezinárodní odborový boj musí být otevřené odmítnutí nést na vlastních bedrech náklady na zbrojení, bezpodmínečná obrana pracovních a životních podmínek, zvýšení mezd zejména pro ty nejméně placené, zkrácení pracovní doby, boj proti dočasným smlouvám a plná mzda pro nezaměstnané. Boj za tyto cíle by znamenal otevřený konflikt s třídními kolaborantskými konfederacemi, které připoutávají vyhlídky proletariátu na ziskovost vlastního národního hospodářství, jež konkuruje ostatním kapitalistickým státům.

Jsme přesvědčeni, že komunisté se musí účastnit tohoto odborového hnutí uvnitř i vně třídně kolaborantských konfederací, ve formálních i neformálních dělnických organizacích, při každém pokusu o organizaci, na níž se podílejí pouze proletáři. Nejen proto, že je to pro ně jako proletářské jednotlivce nezbytné, ale také proto, že musí prakticky bojovat proti vlivu idejí nepřátelských tříd, tedy stavět proletářské cíle do opozice proti (malo)buržoazním, které jsou hlavním prostředkem třídní kolaborace, a tedy porážky proletářského boje. Zůstat mimo kvůli ideologické čistotě je absurdní. Být komunistou není stav mysli, ale bojový postoj.

Nutnost jednat správně v souladu s třídní linií a usilovat o naplnění cílů posune dělnické předvoje ke komunistům, kteří nejenže hájí proletářské cíle, ale také ve všech případech představují nejvyšší cíl proletariátu, jeho osvobození od námezdní práce prostřednictvím celosvětové komunistické revoluce. Samozřejmě, jak jsme viděli, existuje mnoho těch, kteří si říkají komunisté, ale ve skutečnosti jsou zrádci této věci. K boji proti nepřátelským vlivům v dělnických sdruženích je zapotřebí účinné organizace, organizace, která by se opírala o jasný revoluční program, která by následovala linii Marxe, Engelse, Lenina a mnoha anonymních komunistických bojovníků, kteří bojovali proti proudu a stále tuto linii hájili i v celé éře po porážce revoluce po první světové válce. Linie, kterou jsme znázornili, je linií celosvětového komunistického hnutí, a protože nemůže existovat „socialismus v jedné zemi“, proto je třeba znovu ustavit mezinárodní komunistickou stranu. Bohužel zatím nevidíme, jak by se dalo překonat soupeření mezi různými komunistickými organizacemi, jak by se daly urovnat rozdíly v postojích, napravit chyby… Optimisticky však věříme, že budoucí impuls znovuobnovení otevřeného třídního boje mnohé z těchto potíží vyřeší, jinak by revoluce nemohly být lokomotivami dějin.

Pokud jde o Českou republiku, domníváme se, že největšími obtížemi jsou: první je zátěž stalinistické kontrarevoluce, která způsobila jednak, že se naše vlastní hnutí nemůže projevit, aniž by bylo zaměněno za starý režim, jednak také způsobila totální poraženectví pracující třídy, která vidí svou bídu v kapitalismu jako svůj jediný úděl. Druhá je přetržení niti od předešlého komunistického předvoje, které znamená náročnou obnovu teorie a praxe –⁠ na konci 90. let a na začátku roku 2000 si ti, kdo se dnes prohlašují za průkopníky a reprezentanty komunistické linie, s sebou stále nesou vlivy svých dřívějších anarchistických postojů nebo jiných úchylek. A konečně, boj třídy je zde minimální, což ještě zhoršuje neexistence jakýchkoli bojovných odborů nebo jiného bojovného orgánu pracujících. Z druhé strany jde o historický výsledek –⁠ česká dělnická třída jakožto organismus vynucující si své cíle silou zcela chybí od dob sametové revoluce, a tudíž je nekonfliktní.

• Převzato z https://www.facebook.com/komunistickalevice/